[Recenze] | Martyn Waites - Žena v černém: Anděl smrti

Žena v černém opět straší




Žena v černém je tu podruhé, tentokrát s podtitulem Anděl smrti a dalším mrazivým vyprávěním. Povedl se však její comeback nebo se jedná pouze o rýžování na úspěšném titulu?




Píše se rok 1940, kdy zuří druhá světová válka a Londýn je neustále bombardován německými letouny. Proto se ředitelka Jean Hoggová spolu s Evou Parkinsovou vydávají z hlavního města na venkov, kde je bomby s největší pravděpodobností neohrozí. Eva se obává zejména o malého Edwarda, kterému při posledním bombardování zemřela matka. Doufá tedy, že děti, včetně Edwarda, na všechny starosti zapomenou, až dorazí na místo, kde se mají setkat i s dětmi z dalších škol.
Čeká je však polorozpadlý dům a zpráva, že další skupiny s dětmi mají zpoždění a tak nějakou dobu budou v domě pobývat sami. Jean a Eva tuto zprávu nepřijímají s chutí, ale na druhou stranu nemají na výběr - zůstávají. Eva si však začne všímat podivných událostí, které se v domě odehrávají. A zvláště bytosti zahalenou ve stínech...

Příběh s hutnou atmosférou

Pokračování Ženy v černém s podtitulem Anděl smrti se po Susan Hill ujal Martyn Waites. Ten má za sebou knihy spíše detektivního rázu nebo také thrillery, proto se není čemu divit, když nejeden bude k Andělovi smrti přistupovat s mírným despektem. Lze však říct, že se druhá Žena v černém Martynu Waitesovi vcelku povedla.
Prakticky navozuje na svoji předchůdkyni od Susan Hillové svým stylem. Základ totiž zůstal - popisy, z kterých čiší ponurost a hutná atmosféra. Změnil se dobový rámec. Již tu nemáme viktoriánské období, ale rok 1940. Co se také změnilo, je poměr mezi popisy a přímou řečí. Ta v první Ženě v černém téměř vůbec nebyla k nalezení. V Andělovi smrti se role popisu a přímé řeči rozpůlily a zaujímají tak téměř stejnou část. Popisy stále převažují, ale celá kniha je oživena dialogy, kterými Martyn Waites též nešetří.
Waitesova Žena v černém má pár dobrých momentů, jež jsou spíše postavené na mysterióznosti a mrazivém napětí z toho, co bude dál. Tak, jako tomu bylo i Susan Hillové. Jednotlivé kapitoly jsou krátké, od jedné do tří či čtyř stránek, tudíž má člověk pocit, že se pořád něco děje. Kniha tak nemá šanci čtenáře nudit, naopak.
Autor se však kvalitativně před první Ženu v černém se svým dílem nedostává. Anděl smrti je sice dobré čtení, které mě dokázalo zabavit a i napnout, ale nedostal jsem nic, čeho bych se nedočkal od Susan Hillové. Dialogy jsem vnímal spíše jako vatu, než že by měly nějak smysluplně vyplňovat děj, přesto jsem rád, že v knize byly. Některá jednání hlavních protagonistů mi přišla více či méně nelogická. Postavy jednaly tak, aby byl příběh za každou cenu co nejvíc tajemný, což lze sice ocenit, ale na druhou stranu mohl Martyn Waites příběh složit smysluplněji.

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Metafora.

Knihu lze koupit na e-shopu nakladatelství Metafora.

Autor článku: Vojtěch Hamerský

Sdílej

Přečtěte si taky

Předchozí
Next Post »

2 komentářů

komentářů
11. října 2014 16:45 delete

Četla jsem první díl Ženy v černém a celkem se mi líbil, i když jsem se u toho moc nebála.. Ale tenhle další díl už mě moc neláká - je to asi furt to samé.. No a 65%, asi si tuhle knížku nepřečtu..

Reply
avatar
Monika
11. října 2014 20:59 delete

já jsem první díl nečetla, druhej mám tady doma, ale nějak se k němu moc nehrnu :D a po tomhle hodnocení, no, hmm :D

Reply
avatar