[Recenze] | Lukáš Vavrečka - Mesopotamis


Mesopotamis. Poslední bašta civilizace, která je donucena v povodí řek Eufrat a Tigris přežívat den za dnem. Město, jehož obyvatelé odmítli vymoženosti digitálního věku a rozhodli se říct pokroku "Ne". A pak je tu hodinář Noam Baars, který načerno prodává vyrobená telegrafická zařízení...

Noam Baars je člověk, který by nejspíš sám o sobě řekl, že zkrátka jen využívá příležitostí. Přivydělává si prodejem telegrafických zařízení, což je však ve městě Mesopotamis ilegální. Zároveň se během krátkého okamžiku vydává na dobrodružnou výpravu za záchranu celého města a jeho obyvatel.

Zcela upřímně jsem po přečtení anotace čekal od knihy něco zcela jiného. Nejde ani tak o zasazení či žánrové vymezení, to vše by bylo úplně v pořádku (respektive je v pořádku i tak). Kombinace alternativní budoucnosti a steampunku je osvěžující. Zároveň i svět, který odmítl výdobytky moderních technologií, je fascinující a myslím, že Lukáš Vavrečka se v tomto případě rozhodně vydal tím správným směrem.

Největší slabinou - a to zrovna tak velkou, že ovlivňuje celkový dojem z knihy - je však samotný autorův styl. Řekněme, že by se Mesopotamis mohlo skládat z lyrických (tedy víceméně popisných) a epických části. Problémem je, že zatímco epiky kniha přímo hýří, lyriky se jí nedostává. Velmi mi chyběly pasáže, které by mi přiblížily svět, ve kterém se děj knihy odehrává. Co konkrétně současné situaci předcházelo, jak lidé žijí, jestli mají nějaké motivy nebo zda opravdu město Mesopotamis a jeho obyvatelé spíše čekají na nevyhnutelnou zkázu.


Věřte mi totiž, prostředí a zasazení děje je to nejvíc uchvacující na celé knize. Proto mi nejde na rozum, proč se celou dobu soustředíme na hlavní hrdiny a proč mnohdy děj velmi trhaně skáče i v řádech několika hodin, aniž bych si mohl jako čtenář domyslet, co se během té doby událo. Právě ona občasná zkratkovitost je to, co knihu hodně sráží. Některé činy nejsem jako čtenář schopný pochopit, jsem čistě odkázaný na to, že tak se to zkrátka stalo.

Mesopotamis se přitom nečte nijak těžce. Děj právě docela svižně ubíhá, ale na úkor jisté logičnosti, smyslu nebo alespoň náznaku nějaké posloupnosti. I právě proto mi jako čtenáři bylo zcela jedno, zda se s hlavními postavami něco stane. S nikým z nich jsem nesdílel jejich motivy a cíle a přišlo mi, že většina z nich je v knize jen proto, aby si odbyli svoji předem napsanou roli. Což je veliká škoda.

◀ Hodnocení: 35 % 

Za recenzní výtisk děkuji autorovi knihy.

[Recenze] | Joe Hill - Divné počasí


Joe Hill je českým čtenářům znám především jako autor Vánoční říše. Nebo jej můžeme znát jako syna světoznámého autora horrově laděných knih Stephena Kinga. Možná právě díky knize Divné počasí by si jej čtenář mohl snadno splést se svým otcem. Vyvstává otázka, zda to je dobře či špatně. 

Joe Hill svého otce rozhodně nezapře. V povídkové sbírce Divné počasí předkládá čtenáři celkem čtyři povídky - Momentku, Nabito, V nebi a Déšť. Všechny čtyři mají cosi do sebe, jsou svými tématy a zasazením rozdílné. I co do stylu psaní je každá z nich trochu jiná. A jak už to u takových povídkových sbírek bývá, některé jsou velmi dobré, další naopak o něco slabší.

U povídek bych velmi nerad příliš prozrazoval děj, přesto každou z nich trochu nastíním. Momentka vypráví o pubertálním mladíkovi, který potkává muže se zvláštním Polaroidem, který takřka prakticky umí lidem ukradnout duši. Povídka V nebi se odehrává primárně ve vzduchu a koketuje tak trochu s určitými sci-fi prvky, možná přijde i na UFO. Déšť s sebou přináší zvláštní druh bouře, kdy z mraků padají velmi smrtící jehly a vezmou s sebou velkou spoustu životů. Nabito pak popisuje situaci, kdy zcela obyčejný hlídač místního obchodu zastaví masovou střelbu. Všechny děsivé a záhadné podrobnosti, které se během ní odehrály, si však nechává pro sebe.

Joe Hill ukazuje, že je velmi dobrým spisovatelem se schopností čtenáře nejednou překvapit. Nebo mu alespoň předvést, co vše je schopen vymyslet a jak tyto nápady zakomponovat tak, abyste nabili pocitu, že se tyto věci mohou stát v běžném životě i vám. Hra s jazykem, barevnost líčení a dovednost připoutat čtenáře k vyprávěnému příběhu je pro Hilla v případě Divného počasí zcela jednoznačná.

I přes to, že jsem si v každé ze čtyř uvedených povídek nalezl něco, co mě zaujalo či co mě bavilo, nedokážu se oprostit od určitého rozlišení na velmi dobré a "pouze" dobré povídky. Pokud bych je měl seřadit od nejlepší po nejméně dobrou, stupně vítězů by vypadaly následovně.

První místo patří Momentce, která mě dokázala uhranout svým zasazením společně s tematikou. Je to přesně učebnicový prototyp povídky, který mne skvěle vtáhl do celé povídkové sbírky a dostal chuť se pustit do všech ostatních povídek. Na druhém místě se umístila povídka Nabito. Ta sice neoplývá žádným výrazným fantastickým prvkem, svoje vysoké hodnocení si zaslouží spíše pro svoji atmosféru, která je hned v několika situacích velmi hutná a napjatá. Zkrátka taková, že vás donutí celou povídku přečíst takřka na jeden zátah. Třetí místo si odnáší Déšť, který už nebyl natolik zvláštní, i když myšlenka toho, že se jednoho dne vzbudíte, přijde bouřka a místo kapek začnou padat smrtící jehly, je docela zajímavý. Na posledním místě se umístila povídka V nebi. Není špatná, ale je spíše průměrná. Zasazení a celková myšlenka je celkem uhrančivá, ale chybělo mi asi nějaké detailnější zpracování.

◀ Hodnocení: 75 % 

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta Dobrovský.

[Recenze] | Walter Isaacson - Leonardo da Vinci


Walter Isaacson je na poli spisovatelů i českým čtenářům již jistě známou osobností. Je to přeci právě Isaacson, který nám přinesl rozsáhlý životopis Steva Jobse. Již před touto knihou měl na kontě životopisy dalších slavných osobností, a to Alberta Einsteina a Benjamina Franklina. Proto není divu, že se pustil prozkoumávat život dalšího doslova mistrovského velikána - Leonarda da Vinciho.

Člověk, jehož tvorbu a úžasnou mysl obdivují lidé po celé světě. Leonardo da Vinci byl nejen svého času, ale i z pohledu dnešní doby velikán s velkým V. Je proto jen rozumné, že se Walter Isaacson jal prozkoumat právě jeho život a všechno, co se Leonarda týkalo. Od útlého dětství až po jeho smrt a jeho následný odkaz, který po sobě tento všestranný umělec zanechal.

Leonardo da Vinci je mi jako osobnost velmi blízká. Jako člověk mohl sice mít své mouchy, ale je to právě ona všestrannost, která z něj dělá člověka, k němuž vzhlížím. To, že dokázal promítnout své myšlenky, přístupy a vědění do různých oblastí lidského života, a to nejen v rámci umění. A také to, že si jej mohou lidé připomínat prostřednictvím toho, co vše vytvořil, tudíž jej nezapomenou ani další generace po nás.


Walter Isaacson měl opět jistě nelehký úkol - provést důkladnou rešerši, sesbírat všemožné zdroje informací a poté je zredukovat a přepsat do podoby knihy, kterou dnes můžeme držet v rukou. A jeho práce je i v případě knihy o Leonardu da Vincim nepopiratelná. Isaacson má totiž nejen dar se řádně opírat o různorodé informační prameny a podložit tak svoje poznatky právě těmito nalezenými zdroji, ale také dar psát poutavě, čtivě, zkrátka tak, aby čtenář neměl pocit, že čte vyloženě literaturu faktu.

Leonardův životopis sice do literatury faktu bezpochyby spadá, ale je velmi precizně obohacený o jistý beletristický prvek, který podporuje onu čtivost a lehkost. Právě proto se životopisy Waltera Isaacsona mohou dostat mezi velkou masou čtenářů. A tak jsem mohl celý Leonardův život prožít i já. Byla to opravdu velká jízda a já jsem rád, že se mi kniha dostala do rukou.

◀ Hodnocení: 90 % 

Za recenzní výtisk děkuji Knihcentru.

[Recenze] | Robert Merle - Malevil


Malevil. Dnes již celkem kultovní post-apokalyptický román z pera francouzského spisovatele Roberta Merleho se dočkal audio podoby. Jenomže ne jen tak ledajaké. Vzalo si ho do parády hned celkem pětatřicet herců, kteří dali tomuto dílu jedinečnou patinu a propůjčili hlasy jednotlivým postavám v knize.

V sedmdesátých letech minulého století dochází ke katastrofě. Hlavní hrdina románu Emanuel Comte společně s dalšími svými přáteli je v době katastrofy ve sklepě svého hradu Malevil. Jméno románu je zvoleno velmi příhodně, neboť hrad Malevil je místem, kde se odehrává většina děje. Přeživší záhy zjišťují, že jsou v okolí s největší pravděpodobností jediní, kteří tuto katastrofu (podezření padá na lithiovou bombu) přežili.

Po prvotním úžasu a hlavně úděsu nad nastalou situací si všichni přeživší uvědomí, že je potřeba začít normálně žít - a tedy i přežít. Společně tak přemýšlí a plánují zaset a sklízet úrodu, hospodařit, provádět menší průzkumné výpravy a snažit se bojovat proti zprvu dost nepříznivě vypadající situaci. Jejich přesvědčení, že jsou jedinými, kdo katastrofu přežil, je záhy vyvráceno, když se setkávají s prvními lidmi. Jenže to ještě netuší, že je čeká daleko víc...

Malevil je v rámci post-apokalyptické literatury klasika a já velmi dlouho otálel, abych se s tímto dílem seznámil. Tahle dramatizace mi obrazně řečeno "vytrhla trn z paty". Na všechny zájemce čeká celkem deset hodin poutavého mluveného slova s pětatřiceti hlasy, z nichž některé by mohly posluchači - stejně jako mně samotnému - v rámci příběhu velmi pěkně znít.

Zprvu však k příběhu. Musíme říct, že i když Malevil je jedním z kultovních a prvních pravých post-apo románů, je z dnešního pohledu zkrátka a dobře zastaralý, který nepřináší nic převratného a nového. Je to pochopitelné, protože v Malevilu je jediným výrazným technickým výdobytkem tak maximálně televize. Počátek románu je mírně rozvleklý, nicméně je potřeba si jej pro pochopení dalších dějů vyslechnout. Merle zároveň čtenáře, potažmo posluchače, nechává v nejistotě, co vlastně způsobilo onu katastrofu, od níž se pak vše odvíjí. Na druhou stranu se mu musí uznat, že dokáže člověka pěkně udržet v šachu a nechá si ho samotného domýšlet různé scénáře.


Tím nejhlavnějším, pro co lze Malevil stále obdivovat i v dnešní době, je přesah do společenského románu v post-apokalyptickém světě. To, co dnes známe například z velkého seriálu či komiksů The Walking Dead máme v Malevilu o pár desítek let dříve. Popis utváření a udržování vtahů mezi jednotlivými hlavními hrdiny je velmi poutavý a je to snad nejvýraznější prvek celého románu. Navíc jsou tyto vazby mezi jednotlivými hrdiny vystavěny a popisovány opravdu věrohodně. Jediné, co je k zamyšlení, je až přílišné postavení většiny žen do role hrdinky, které jsou soběstačné a v nejmenším se nebojí užívat si s jakýmkoliv mužským na Malevilu.

Dynamiky se dočkáváme až zhruba ve druhé polovině audioknihy, kdy dochází ke spojení sil dalších přeživších lidí v blízkém městečku La Roque a k následnému bránění se výpadů rabující skupiny dalších přeživších. Od té doby je to skutečně jedna velká jízda.

Nyní už k samotnému zpracování audioknihy. Těch deset hodin poslechu jsem si vyloženě užil. Ať už to bylo díky vyprávění Martina Myšičky jako Emanuela Comteho, Miroslava Táborského jako Peyssou či Jana Hartla jako Meyssoniera. Těžko mohu v tomto případě vyzdvihnout něčí výkon více než výkon dalších herců. Ať už se jedná o ústřední roli v celém románu, či postavu s rolí menší, která není tak průbojná, ale přesto dostatečně zajímavá, každá má své jedinečné kouzlo. Všechny hlasy se navíc krásně doplňují a neměl jsem tak pocit, že by nějaký hlas hrál na úkor někoho jiného.

Samozřejmě Martin Myšička zde posluchače provází více než bravurně, roli Emanuela Comteho mu ihned uvěříte a svým způsobem si vás získá. A všichni další herci mu zkušeně sekundují, aby to správně ladilo. V tomto ohledu si režisér Jan Jiráň zaslouží pochvalu, s jakou okázalostí spolu jednotliví herci vytváří jedinečný zážitek - zároveň tak, aby to nebylo rušivé.

Menší výtku mám k hudebnímu doprovodu, některé motivy se po nějaké době opakují celkem často. Je sice celkem jasné, že se jedná o hlavní hudební motivy, které mají navozovat určitou atmosféru, nicméně bych v tomto případě ocenil bohatší zvukový doprovod. Každopádně i tak je Malevil vskutku vynikajícím počinem, který by neměl minout fanoušky post-apokalyptické literatury. Celých deset hodin stojí za to!

◀ Hodnocení: 80 % 

Za recenzní audioknihu děkuji Audiotéce.

Audioknihu si lze koupit na stránkách Audiotéky.

[Recenze] | Kevin Eastman & Peter Laird - Želvy Ninja: Menu číslo 3


Třetí díl kultovních Želv ninja je stejně melancholický jako předchozí díly. Stačí pouze vzít ten dobře-padnoucí-paperback-do-rukou a nechat se unést dobrodružstvími těch renesančních zelených potvůrek. Leonardo, Raphaelo, Michelangelo a Donatello potřetí, ale doufejme, že rozhodně ne naposled.

První větší změnou, kterou si lze na nových Želvách ninja všimnout, je změněný logotyp na obálce. Oproti předchozím dvěma dílům se na tom novém skví originální anglická verze, na které vlastník práv trvá. Když člověk obálky porovná, je to vskutku docela změna, na první pohled bez možnosti porovnání jsem však nevnímal, že by šlo až o takový zásah.

Další zvláštností je, že třetí svazek Želv ninja nemá přímo jeden celistvý příběh, ale obsahuje víc příběhů, které na sebe mají menší, větší či žádnou viditelnou návaznost. Dostáváme tak trochu jiný formát, než na jaký jsme zvyklí z předchozích dílů. To ale nic nemění na tom, že je radost komiks otevřít a ponořit se právě do těchto příběhů se ponořit.


Stále se mi líbí undergroundový look, jakým Želvy ninja disponují. Oceňuji, že komiks není vyšperkovaný do nejmenších detailů, ale že se právě vydává spíše tím "punkovějším" směrem, který navíc asi nejlépe vystihne tu ponurou a temnou atmosféru. V kontrastu s tím se autorská dvojice nebojí využívat i křiklavých barev, které na stránkách upoutávají pozornost a mají zvýrazňovat nějakou skutečnost.

Různorodost jednotlivých příběhů ve třetím menu není nic, co by komiks kazilo, ba naopak. Užíval jsem si variabilitu a přitom stejné postupy ve vyprávění jednotlivých střípků, ze  kterých se menu číslo tři skládá. Příběhy jsou poutavé, dialogy věrohodné a čtivé, zápletky akční a než se nadějete, je konec. Jediné co knihu sráží a má na to při tom velký vliv, je jakási parodie či komediální složka, která se ve velké míře ve třetím díle vytratila. Což je škoda, protože kdo by neměl rád věčně hláškujícího Leonarda nebo ostatní želvy, které se špičkují mezi sebou.

◀ Hodnocení: 80 % 

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Comics Centrum.

[Recenze] John Marco - Bojovníci nebes


Série Tyrani a králové se dočkala svého šestého pokračování s názvem Bojovníci nebes. Epická válečná fantasy, která má přišpendlit čtenáře do křesla a zabavit ho na dlouhé hodiny. Kniha plná soubojů na moři i souši, kde není jasné o vítězi.

Tyrani a králové není u nás zas tak výrazná série. A to ani v případě, pokud to vezmeme pouze v rámci žánru fantasy. To ale nic nebrání tomu si ji pořídit a přečíst, navíc čtenáři nabízí zábavu na dlouhou dobu, neboť série nyní čítá šest knih (Bojovníci nebes jsou posledním dílem). John Marco s touto sérií ještě spadá do staré školy, podle toho také příběh vypadá. Autor nezapře, že si vzal inspiraci u klasiků fantasy literatury - jakými jsou například Tolkien, Eddings, Goodkind a další. John Marco tudíž představuje svůj komplexní svět s hierarchickým systémem a rozdělením.

Ústřední postavou je císař Biagio - tyran, který chce nyní dosáhnout míru. Jenže mu už nikdo nevěří a navíc se ho jeho poddání snaží připravit o trůn. Dost dobře rozehraná fantasy s vysokým potenciálem, jenže ten po nějaké chvíli vyšumí trochu do ztracena. Po dlouhé době jsem si totiž řekl, že si konečně přečtu nějakou pořádnou brakovou fantasy, protože nic jiného ani Bojovníci nebes nejsou. Jenže po pár desítkách stran přišlo zklamání.


Prvních pár kapitol paradoxně ani nečteme o hlavní postavě, Biagio se dostává do popředí až po nějaké době. Což by ani nijak zvlášť nevadilo, koneckonců, to bylo i zajímavé překvapení. Avšak nebýt toho, že zrovna v těch prvních kapitolách nám autor naservíruje neskutečný přehršel jmen a pojmů. Dokonce víc, než co bych čekal od tohoto typu fantasy literatury, je jich neskutečně moc. Člověk se tím tedy musí prokousat a není to nic snadného.

Dál už je příběh plynulejší bez nějakých podobných extrémních pasážích. O napětí se nedá moc mluvit, ale akce je tu dostatek. Bitka střídá bitku a boj, stejně mi však chyběla nějaká hlubší motivace k tomu, abych se dokázal s postavami sžít a pořádně jim fandit v tom, co zrovna dělají. Bojovníci nebes mě nedokázali zas tolik přitáhnout a celý náboj, kterým kniha bezpochyby disponuje, pro mne nebyl nijak zvlášť zajímavý.

Věřím, že spousta čtenářů fantastické literatury dokáže série Tyrani a králové oslovit. U mě se to však nepodařilo - kniha mi přišla choatická, nepřehledná, příběh (ze staré školy, kterou mám sice rád) nijak extra oslnivý. Po zhruba sedmdesáti stranách se kniha již čte dobře a celkem svižně, avšak nedokázalo to nahradit pofidérní začátek. Zkrátka jsem čekal něco víc.

◀ Hodnocení: 50 % 

Za recenzní výtisk děkuji Knihcentrum.cz.

[Recenze] | Tereza Matoušková - Děti vánice


Od doby, co jsem četl autorčiny předcházející knihy (Hladová přání, Vílí kruhy) už uběhl nějaký čas. Na začátku tohoto roku jsem měl možnost se přesvědčit, zda Tereza Matoušková ve svých kvalitách neklesla a zda stále dokáže sepsat poutavý příběh.

Hned na úvod řeknu, že Děti vánice jsou rozhodně zdařilým dílem v kontextu autorčiny tvorby. Jako první z jejích knih jsem četl Vílí kruhy a následně teprve prvotinu s názvem Hladová přání. Vílí kruhy byly temné, chvílemi zvrácené a pro mě možná jakýmsi způsobem trochu překombinované. Hladová přání se mi líbila pro svoji přímočarost a jasný tah na branku - představit krutý svět s dobře rozpracovanou psychologií postav a zajímavou zápletkou.

Proto se mi v tomhle ohledu líbí i Děti vánice, které mi v lecčems hodně Hladová přání připomínaly. Navíc se tu setkáváme s již známými postavami z předchozích knih - například Zorenou, Femorianem či Atalanem. Všichni se chovají trochu jinak. Řekl bych, že asi vyspěleji a s jistou dávkou odstupu (když to situace umožňuje), což je rozhodně pozitivní, neboť bez žádného viditelného posunu v myšlení a jednání by Děti vánice byly pouze prvoplánovým fantasy románem.


Na knize oceňuji autorčino pomyslné rozdělení na dvě dějové linie - z minulosti a ze současnosti. Hezky se střídají a vždy je to pro příběh dobrým oživením, když dojde k výměně času a prostoru a navazuje se jinou částí příběhu. Já si minimálně toto střídání vychutnával a bylo pro mě vzrušující dozvědět se něco o postavách z jejich minulosti.

Děti vánice mají necelých 200 stran a je to znát, když se opravdu začtete. Nebudete mít problém knihu během dvou dní přečíst a s jistým pocitem zadostiučinění jí pak odložit do poličky. Děj rychle ubíhá, rozhodně svižněji než třeba u Vílích kruhů, a i když je příběh přímočařejší, autorka ráda překvapí pár pěknými zvraty.

◀ Hodnocení: 75 % 

Za recenzní výtisk děkuji autorce a nakladatelství Epocha.