[Recenze] | Robert Merle - Malevil


Malevil. Dnes již celkem kultovní post-apokalyptický román z pera francouzského spisovatele Roberta Merleho se dočkal audio podoby. Jenomže ne jen tak ledajaké. Vzalo si ho do parády hned celkem pětatřicet herců, kteří dali tomuto dílu jedinečnou patinu a propůjčili hlasy jednotlivým postavám v knize.

V sedmdesátých letech minulého století dochází ke katastrofě. Hlavní hrdina románu Emanuel Comte společně s dalšími svými přáteli je v době katastrofy ve sklepě svého hradu Malevil. Jméno románu je zvoleno velmi příhodně, neboť hrad Malevil je místem, kde se odehrává většina děje. Přeživší záhy zjišťují, že jsou v okolí s největší pravděpodobností jediní, kteří tuto katastrofu (podezření padá na lithiovou bombu) přežili.

Po prvotním úžasu a hlavně úděsu nad nastalou situací si všichni přeživší uvědomí, že je potřeba začít normálně žít - a tedy i přežít. Společně tak přemýšlí a plánují zaset a sklízet úrodu, hospodařit, provádět menší průzkumné výpravy a snažit se bojovat proti zprvu dost nepříznivě vypadající situaci. Jejich přesvědčení, že jsou jedinými, kdo katastrofu přežil, je záhy vyvráceno, když se setkávají s prvními lidmi. Jenže to ještě netuší, že je čeká daleko víc...

Malevil je v rámci post-apokalyptické literatury klasika a já velmi dlouho otálel, abych se s tímto dílem seznámil. Tahle dramatizace mi obrazně řečeno "vytrhla trn z paty". Na všechny zájemce čeká celkem deset hodin poutavého mluveného slova s pětatřiceti hlasy, z nichž některé by mohly posluchači - stejně jako mně samotnému - v rámci příběhu velmi pěkně znít.

Zprvu však k příběhu. Musíme říct, že i když Malevil je jedním z kultovních a prvních pravých post-apo románů, je z dnešního pohledu zkrátka a dobře zastaralý, který nepřináší nic převratného a nového. Je to pochopitelné, protože v Malevilu je jediným výrazným technickým výdobytkem tak maximálně televize. Počátek románu je mírně rozvleklý, nicméně je potřeba si jej pro pochopení dalších dějů vyslechnout. Merle zároveň čtenáře, potažmo posluchače, nechává v nejistotě, co vlastně způsobilo onu katastrofu, od níž se pak vše odvíjí. Na druhou stranu se mu musí uznat, že dokáže člověka pěkně udržet v šachu a nechá si ho samotného domýšlet různé scénáře.


Tím nejhlavnějším, pro co lze Malevil stále obdivovat i v dnešní době, je přesah do společenského románu v post-apokalyptickém světě. To, co dnes známe například z velkého seriálu či komiksů The Walking Dead máme v Malevilu o pár desítek let dříve. Popis utváření a udržování vtahů mezi jednotlivými hlavními hrdiny je velmi poutavý a je to snad nejvýraznější prvek celého románu. Navíc jsou tyto vazby mezi jednotlivými hrdiny vystavěny a popisovány opravdu věrohodně. Jediné, co je k zamyšlení, je až přílišné postavení většiny žen do role hrdinky, které jsou soběstačné a v nejmenším se nebojí užívat si s jakýmkoliv mužským na Malevilu.

Dynamiky se dočkáváme až zhruba ve druhé polovině audioknihy, kdy dochází ke spojení sil dalších přeživších lidí v blízkém městečku La Roque a k následnému bránění se výpadů rabující skupiny dalších přeživších. Od té doby je to skutečně jedna velká jízda.

Nyní už k samotnému zpracování audioknihy. Těch deset hodin poslechu jsem si vyloženě užil. Ať už to bylo díky vyprávění Martina Myšičky jako Emanuela Comteho, Miroslava Táborského jako Peyssou či Jana Hartla jako Meyssoniera. Těžko mohu v tomto případě vyzdvihnout něčí výkon více než výkon dalších herců. Ať už se jedná o ústřední roli v celém románu, či postavu s rolí menší, která není tak průbojná, ale přesto dostatečně zajímavá, každá má své jedinečné kouzlo. Všechny hlasy se navíc krásně doplňují a neměl jsem tak pocit, že by nějaký hlas hrál na úkor někoho jiného.

Samozřejmě Martin Myšička zde posluchače provází více než bravurně, roli Emanuela Comteho mu ihned uvěříte a svým způsobem si vás získá. A všichni další herci mu zkušeně sekundují, aby to správně ladilo. V tomto ohledu si režisér Jan Jiráň zaslouží pochvalu, s jakou okázalostí spolu jednotliví herci vytváří jedinečný zážitek - zároveň tak, aby to nebylo rušivé.

Menší výtku mám k hudebnímu doprovodu, některé motivy se po nějaké době opakují celkem často. Je sice celkem jasné, že se jedná o hlavní hudební motivy, které mají navozovat určitou atmosféru, nicméně bych v tomto případě ocenil bohatší zvukový doprovod. Každopádně i tak je Malevil vskutku vynikajícím počinem, který by neměl minout fanoušky post-apokalyptické literatury. Celých deset hodin stojí za to!

◀ Hodnocení: 80 % 

Za recenzní audioknihu děkuji Audiotéce.

Audioknihu si lze koupit na stránkách Audiotéky.

[Recenze] | Kevin Eastman & Peter Laird - Želvy Ninja: Menu číslo 3


Třetí díl kultovních Želv ninja je stejně melancholický jako předchozí díly. Stačí pouze vzít ten dobře-padnoucí-paperback-do-rukou a nechat se unést dobrodružstvími těch renesančních zelených potvůrek. Leonardo, Raphaelo, Michelangelo a Donatello potřetí, ale doufejme, že rozhodně ne naposled.

První větší změnou, kterou si lze na nových Želvách ninja všimnout, je změněný logotyp na obálce. Oproti předchozím dvěma dílům se na tom novém skví originální anglická verze, na které vlastník práv trvá. Když člověk obálky porovná, je to vskutku docela změna, na první pohled bez možnosti porovnání jsem však nevnímal, že by šlo až o takový zásah.

Další zvláštností je, že třetí svazek Želv ninja nemá přímo jeden celistvý příběh, ale obsahuje víc příběhů, které na sebe mají menší, větší či žádnou viditelnou návaznost. Dostáváme tak trochu jiný formát, než na jaký jsme zvyklí z předchozích dílů. To ale nic nemění na tom, že je radost komiks otevřít a ponořit se právě do těchto příběhů se ponořit.


Stále se mi líbí undergroundový look, jakým Želvy ninja disponují. Oceňuji, že komiks není vyšperkovaný do nejmenších detailů, ale že se právě vydává spíše tím "punkovějším" směrem, který navíc asi nejlépe vystihne tu ponurou a temnou atmosféru. V kontrastu s tím se autorská dvojice nebojí využívat i křiklavých barev, které na stránkách upoutávají pozornost a mají zvýrazňovat nějakou skutečnost.

Různorodost jednotlivých příběhů ve třetím menu není nic, co by komiks kazilo, ba naopak. Užíval jsem si variabilitu a přitom stejné postupy ve vyprávění jednotlivých střípků, ze  kterých se menu číslo tři skládá. Příběhy jsou poutavé, dialogy věrohodné a čtivé, zápletky akční a než se nadějete, je konec. Jediné co knihu sráží a má na to při tom velký vliv, je jakási parodie či komediální složka, která se ve velké míře ve třetím díle vytratila. Což je škoda, protože kdo by neměl rád věčně hláškujícího Leonarda nebo ostatní želvy, které se špičkují mezi sebou.

◀ Hodnocení: 80 % 

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Comics Centrum.

[Recenze] John Marco - Bojovníci nebes


Série Tyrani a králové se dočkala svého šestého pokračování s názvem Bojovníci nebes. Epická válečná fantasy, která má přišpendlit čtenáře do křesla a zabavit ho na dlouhé hodiny. Kniha plná soubojů na moři i souši, kde není jasné o vítězi.

Tyrani a králové není u nás zas tak výrazná série. A to ani v případě, pokud to vezmeme pouze v rámci žánru fantasy. To ale nic nebrání tomu si ji pořídit a přečíst, navíc čtenáři nabízí zábavu na dlouhou dobu, neboť série nyní čítá šest knih (Bojovníci nebes jsou posledním dílem). John Marco s touto sérií ještě spadá do staré školy, podle toho také příběh vypadá. Autor nezapře, že si vzal inspiraci u klasiků fantasy literatury - jakými jsou například Tolkien, Eddings, Goodkind a další. John Marco tudíž představuje svůj komplexní svět s hierarchickým systémem a rozdělením.

Ústřední postavou je císař Biagio - tyran, který chce nyní dosáhnout míru. Jenže mu už nikdo nevěří a navíc se ho jeho poddání snaží připravit o trůn. Dost dobře rozehraná fantasy s vysokým potenciálem, jenže ten po nějaké chvíli vyšumí trochu do ztracena. Po dlouhé době jsem si totiž řekl, že si konečně přečtu nějakou pořádnou brakovou fantasy, protože nic jiného ani Bojovníci nebes nejsou. Jenže po pár desítkách stran přišlo zklamání.


Prvních pár kapitol paradoxně ani nečteme o hlavní postavě, Biagio se dostává do popředí až po nějaké době. Což by ani nijak zvlášť nevadilo, koneckonců, to bylo i zajímavé překvapení. Avšak nebýt toho, že zrovna v těch prvních kapitolách nám autor naservíruje neskutečný přehršel jmen a pojmů. Dokonce víc, než co bych čekal od tohoto typu fantasy literatury, je jich neskutečně moc. Člověk se tím tedy musí prokousat a není to nic snadného.

Dál už je příběh plynulejší bez nějakých podobných extrémních pasážích. O napětí se nedá moc mluvit, ale akce je tu dostatek. Bitka střídá bitku a boj, stejně mi však chyběla nějaká hlubší motivace k tomu, abych se dokázal s postavami sžít a pořádně jim fandit v tom, co zrovna dělají. Bojovníci nebes mě nedokázali zas tolik přitáhnout a celý náboj, kterým kniha bezpochyby disponuje, pro mne nebyl nijak zvlášť zajímavý.

Věřím, že spousta čtenářů fantastické literatury dokáže série Tyrani a králové oslovit. U mě se to však nepodařilo - kniha mi přišla choatická, nepřehledná, příběh (ze staré školy, kterou mám sice rád) nijak extra oslnivý. Po zhruba sedmdesáti stranách se kniha již čte dobře a celkem svižně, avšak nedokázalo to nahradit pofidérní začátek. Zkrátka jsem čekal něco víc.

◀ Hodnocení: 50 % 

Za recenzní výtisk děkuji Knihcentrum.cz.

[Recenze] | Tereza Matoušková - Děti vánice


Od doby, co jsem četl autorčiny předcházející knihy (Hladová přání, Vílí kruhy) už uběhl nějaký čas. Na začátku tohoto roku jsem měl možnost se přesvědčit, zda Tereza Matoušková ve svých kvalitách neklesla a zda stále dokáže sepsat poutavý příběh.

Hned na úvod řeknu, že Děti vánice jsou rozhodně zdařilým dílem v kontextu autorčiny tvorby. Jako první z jejích knih jsem četl Vílí kruhy a následně teprve prvotinu s názvem Hladová přání. Vílí kruhy byly temné, chvílemi zvrácené a pro mě možná jakýmsi způsobem trochu překombinované. Hladová přání se mi líbila pro svoji přímočarost a jasný tah na branku - představit krutý svět s dobře rozpracovanou psychologií postav a zajímavou zápletkou.

Proto se mi v tomhle ohledu líbí i Děti vánice, které mi v lecčems hodně Hladová přání připomínaly. Navíc se tu setkáváme s již známými postavami z předchozích knih - například Zorenou, Femorianem či Atalanem. Všichni se chovají trochu jinak. Řekl bych, že asi vyspěleji a s jistou dávkou odstupu (když to situace umožňuje), což je rozhodně pozitivní, neboť bez žádného viditelného posunu v myšlení a jednání by Děti vánice byly pouze prvoplánovým fantasy románem.


Na knize oceňuji autorčino pomyslné rozdělení na dvě dějové linie - z minulosti a ze současnosti. Hezky se střídají a vždy je to pro příběh dobrým oživením, když dojde k výměně času a prostoru a navazuje se jinou částí příběhu. Já si minimálně toto střídání vychutnával a bylo pro mě vzrušující dozvědět se něco o postavách z jejich minulosti.

Děti vánice mají necelých 200 stran a je to znát, když se opravdu začtete. Nebudete mít problém knihu během dvou dní přečíst a s jistým pocitem zadostiučinění jí pak odložit do poličky. Děj rychle ubíhá, rozhodně svižněji než třeba u Vílích kruhů, a i když je příběh přímočařejší, autorka ráda překvapí pár pěknými zvraty.

◀ Hodnocení: 75 % 

Za recenzní výtisk děkuji autorce a nakladatelství Epocha.

[Téma blogu] | Proč nečtu recenze knižních blogerů


Poslední dobou mívám značný problém s pár věcmi. V první řadě vedu lítý boj s mojí sklerotickou pamětí a v té druhé pak přemýšlím, zda má či nemá cenu číst recenze knižních blogerů.

Rovnou zarazím ty choleriky a kverulanty, kteří by se měli ihned po těchto větách rozohnit a říct na mojí adresu pár nepěkných slov. Možná si je zasloužím. Ale chci podotknout, že to není tak, že bych nečetl vůbec žádné knižní recenze. Mám pár svých oblíbených blogerů, u nichž mám obrovskou jistotu za a) že máme v určité míře stejný vkus a můžu se tedy o názor daného člověka opřít, nebo b) že bloger má sice odlišný vkus, ale píše dobré recenze, ze kterých dozvím, zda by se i mně kniha (ne)líbila.

Dokonce si občas přečtu i nějakou recenzi od úplně neznámého blogera. A to je vlastně ta chyba... Proč? Dva docela velké odstavce popisující děj a zhruba tři větičky obsahující názor "recenzenta". O tomhle se vědělo a mluvilo vždy. I teď. Jenže, kru.Cipísek! Knižní blogosféra tu funguje v podobě, jakou známe teď, zhruba od roku 2010. A my nejsme schopní ji mít na nějaké rozumné úrovni? Kdy jsem já jakožto čtenář nucen hledat dobře píšící blogery jako jehlu v kupce sena? To je docela smutné.

U Cathy na blogu je nyní v seznamu knižních blogerů zapsáno cca 105 lidí. Seznam není určitě vůbec kompletní, doplňuje se a myslím, že o něm někteří blogeři ani neví. Dejme tomu, že nás tedy může být okolo dvou stovek.To už je celkem slušné číslo na to, aby když se dá aspoň části z nás nějaký titul, který je třeba zviditelnit, tak se mu díky tomu udělá celkem slušná propagace.



Pořád se musím ptát: Je tohle lenost blogerů nebo je na vině i nakladatelství, které recenzní výtisk blogerovi poskytne? Píšu tu recenzi pro sebe či mám za cíl někoho informovat, jak je ta kniha dobrá? Mám dojem, že spousta blogů je pouze velmi odfláknutý čtenářský deník připravovaný k maturitě, u níž by neměl šanci uspět.

Vím, že moje rozhořčení není jediné ani poslední. Nedávno tuhle podobnou věc řešil i Pavel z blogu Račí svět. Bohužel se mi po přečtení asi dvou jeho recenzí zdá, že i on spadá do škatulky "popsat děj, kniha se mi líbila, ahoj", což je smutné.

Co postrádám u většiny blogerských recenzí? Schopnost argumentace - důvody, proč se mi kniha líbila, co na ní bylo tak dobré či špatné. Zaráží mě také, jak jsou některé recenze fakt krátké, tudíž než se stihnu začíst, už dočítám poslední větu a o knize se nedozvím prakticky nic kromě toho, o čem je (což tak trochu můžu vydedukovat z anotace). To už je opravdu lepší si knihu rovnou přečíst.

Dá se s tím něco udělat? Těžko, když s tím nikdo nic neudělal tak dlouhou dobu, tak se s tím rozhodně jen tak nepohne ani teď. Tenhle blogový příspěvek beru jako další z výkřiků do tmy, co jen tak zapadnou, protože ti, kteří recenzují špatně, budou i přesto nadále dostávat recenzní výtisky a psát si svoje čtenářské deníky, které mě neosloví.

Třeba až uvidím padat hvězdu a budu si přát, aby se objevil někdo další schopný psát recenze... Třeba se moje přání splní.

[Recenze] | Kir Bulyčov - Osada


Osada je kniha, kterou si u nás čtenáři mohli poprvé přečíst již v 80. letech pod názvy „Slyšel jsem Zemi“ a „Země je příliš daleko“. Minulý rok však nakladatelství Triton knihu vydalo v jednom celku v překladu Konstantina Šindeláře, navíc upravený dle autorovy finální verze díla. Český čtenář si tak může opět přečíst něco z východní produkce.

Kniha vypráví příběh osady, v níž žijí lidé. Osady na neznámé planetě kdesi ve vesmíru, kde je nebezpečí na každém kroku. Obyvatelé se tedy musí mít na pozoru, neboť pokud chtějí přežít a dostat se odtud pryč, nemohou se vystavovat zbytečnému riziku. Nachází však doba, kdy je nutné vyslat výpravu do hor, kde se nalézá transportní loď plná zásob. A z těchto zásob obyvatelé osady vyžijí dalších několik měsíců. A tak se stane, že se tři hlavní hrdinové románu - Oleg, Dick a Mariana - vydávají na výpravu za kořistí.

Pokud mohu ze svých dosavadních seznámení s ruskými autory soudit, má jejich tvorba jistá specifika, minimálně na poli fantastiky. Za prvé je to jistá strohost. I Kir Bulyčov určitým způsobem čtenáři předkládá příběh bez nějakého velkolepého úvodu, přílišným popisům krajin či postav se zas tolik nevěnuje. Místo toho se však zajímá o přiblížení hrdinů jako skutečných lidí s opravdovými problémy, kteří jsou vystaveni krizovým situacím. Což je zkrátka jiný přístup, než využívá většina novodobých autorů ze západu produkující mainstreamové záležitosti.


Kniha jako taková je rozdělena do dvou částí (přesně tak, jak původně kniha vyšla ve dvou svazcích). Ta první se primárně zaměřuje na popis života v osadě a samotnou výpravu k transportní lodi za zásobami. Druhá vypravuje o tom, jak na planetu dorazí další lidé - vědci - a jak se obyvatelé osady snaží s těmito lidmi spojit, aby se dostali pryč z této nehostinné planety.

Přiznám se, že v první polovině jsem mírně tápal. Zvyknout si na styl Bulyčova, jako i dalších východních autorů, je vždy záležitost pár desítek stran. Pokud se do knihy nedostanete, bude to škoda. Má totiž své kouzlo, i přes ten suchý rozjezd, během dalších stran se totiž rozběhne a vy se začnete dozvídat víc a víc informací o tom, jak dlouho tu obyvatelé osady už zhruba jsou, co mají v plánu, jak toho chtějí dosáhnout a podobně. Je trochu škoda, že jsou to většinou kusé informace, stroze podané, ale na druhou stranu si tak ponechává jistý kus záhadnosti.


Druhá polovina pro mě byla rozhodně snesitelnější. Jakmile se na scéně objeví vědecká výprava ze Země, za níž se snaží mladí vyslanci dostat, kniha dostává ten správný rytmus. Je o mnoho živější a pro mnoho čtenářů jistě stravitelnější, neboť se zde již tolik nerozebírají různé filozofické myšlenky. Kniha jako celek je rozhodně hodna pozornosti všem čtenářům, kteří by si rádi přečetli nějakou vyspělejší sci-fi literaturu, jež nabízí i zajímavý přesah. Staňte se tedy i vy na chvíli obyvatelem Osady.

◀ Hodnocení: 100 % 

Za poskytnutí knihy k recenzi děkuji překladateli Konstantinu Šindelářovi.

V případě, že Vás kniha zaujala, neváhejte se podívat na stránky nakladatelství Triton.

[Recenze] | Joe Hill & Gabriel Rodriguze - Zámek a klíč 4: Klíče království


Nakladatelství Comics Centrum vydalo i čtvrtý díl fantaskní komiksové série Zámek a klíč, jejíž autory jsou spisovatel a scénárista Joe Hill a kreslíř Gabriel Rodriguez. Tento svazek, stejně jako minulý, vyšel opět v edici Na přání v omezeném počtu kusů a rozhodně je škoda, pokud ho nemáte doma.

Obrátky se navyšují. Zack se stále snaží získat skrze sourozence Klíčovy klíč Omega. Nic na světě však nejde přesně podle plánu a i honba za vytouženým klíčem je komplikovaná. Zack se tudíž musí uchýlit k všemožným praktikám, aby nebyla prozrazena jeho pravá identita a aby získal to, po čem tolik prahne.



To je vše, co potřebujete vědět. Nic víc říct ani nemůžu, neboť bych prozradil vše důležité, co je jinak pro čtenáře vždy prvkem překvapení. A nepřeháním, když řeknu, že v tomto díle jich je opravdu dost. Čtvrtý svazek Zámku a klíče je totiž vcelku přelomový - v pěti kapitolách se toho stačí udát hodně. Klíče království jsou opět napínavé a atmosferické čtení, kde si člověk vychutnává nejen kresbu, ale i samotný příběh. To je hlavní, co se mi na Zámku a klíči líbí - kombinace temného Hillova vyprávění s Rodriguezovou kresbou, která využívá výrazných linií.

Líbil se mi i samotný začátek komiksu, který se nese spíše v jakémsi nadneseném duchu. Kresba je místy až cartoonová a tvůrci si v úvodu se čtenářem dost hrají. Pak ale příběh pokračuje stylem, na jaký je už zvyklý. Nejdřív plyne pozvolna, ale brzo nastávají první zvraty, tudíž graduje velmi rychle. Právě to zprvu pomalé a po nějaké chvíli zběsilé nabírání otáček je pro Zámek a klíč typické, co zároveň u čtenářů funguje.



Co považuji u této komiksové série za excelentní, je psychický vývoj postav. A také to, jak se na ně tvůrci v různých fázích více či méně zaměřují. Díky tomu se tak člověk může stejně dobře seznámit s každým ze sourozenců Klíčových - Tylerem, Kinsey i Bodym. V tomto díle se něco málo dozvíme i o Zackovi, ale jinak je toho samozřejmě mnohem víc stále zahalenou rouškou tajemství.

Fascinuje mě, jak je Zámek a klíč temnější a temnější. Zvlášť čtvrtý díl je téměř hned od začátku plný krve a čiré nenávisti. Neříkám, že vás to nějak poznamená, ale že série dost zdrsněla. Atmosféra by se dala snadno krájet. Zvlášť v poslední kapitole, která mě zatím jako jediná z celé série dokonce zvedla ze židle svým prohnaným, ale zároveň dokonale promyšleným cliffhangerem. Nechte se tedy zlákat a přečtěte si Zámek a klíč.

◀ Hodnocení: 100 % 

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Comics Centrum.

V případě, že Vás kniha zaujala, neváhejte se podívat stránky nakladatelství Comics Centrum.