[Téma blogu] | Proč nečtu recenze knižních blogerů


Poslední dobou mívám značný problém s pár věcmi. V první řadě vedu lítý boj s mojí sklerotickou pamětí a v té druhé pak přemýšlím, zda má či nemá cenu číst recenze knižních blogerů.

Rovnou zarazím ty choleriky a kverulanty, kteří by se měli ihned po těchto větách rozohnit a říct na mojí adresu pár nepěkných slov. Možná si je zasloužím. Ale chci podotknout, že to není tak, že bych nečetl vůbec žádné knižní recenze. Mám pár svých oblíbených blogerů, u nichž mám obrovskou jistotu za a) že máme v určité míře stejný vkus a můžu se tedy o názor daného člověka opřít, nebo b) že bloger má sice odlišný vkus, ale píše dobré recenze, ze kterých dozvím, zda by se i mně kniha (ne)líbila.

Dokonce si občas přečtu i nějakou recenzi od úplně neznámého blogera. A to je vlastně ta chyba... Proč? Dva docela velké odstavce popisující děj a zhruba tři větičky obsahující názor "recenzenta". O tomhle se vědělo a mluvilo vždy. I teď. Jenže, kru.Cipísek! Knižní blogosféra tu funguje v podobě, jakou známe teď, zhruba od roku 2010. A my nejsme schopní ji mít na nějaké rozumné úrovni? Kdy jsem já jakožto čtenář nucen hledat dobře píšící blogery jako jehlu v kupce sena? To je docela smutné.

U Cathy na blogu je nyní v seznamu knižních blogerů zapsáno cca 105 lidí. Seznam není určitě vůbec kompletní, doplňuje se a myslím, že o něm někteří blogeři ani neví. Dejme tomu, že nás tedy může být okolo dvou stovek.To už je celkem slušné číslo na to, aby když se dá aspoň části z nás nějaký titul, který je třeba zviditelnit, tak se mu díky tomu udělá celkem slušná propagace.



Pořád se musím ptát: Je tohle lenost blogerů nebo je na vině i nakladatelství, které recenzní výtisk blogerovi poskytne? Píšu tu recenzi pro sebe či mám za cíl někoho informovat, jak je ta kniha dobrá? Mám dojem, že spousta blogů je pouze velmi odfláknutý čtenářský deník připravovaný k maturitě, u níž by neměl šanci uspět.

Vím, že moje rozhořčení není jediné ani poslední. Nedávno tuhle podobnou věc řešil i Pavel z blogu Račí svět. Bohužel se mi po přečtení asi dvou jeho recenzí zdá, že i on spadá do škatulky "popsat děj, kniha se mi líbila, ahoj", což je smutné.

Co postrádám u většiny blogerských recenzí? Schopnost argumentace - důvody, proč se mi kniha líbila, co na ní bylo tak dobré či špatné. Zaráží mě také, jak jsou některé recenze fakt krátké, tudíž než se stihnu začíst, už dočítám poslední větu a o knize se nedozvím prakticky nic kromě toho, o čem je (což tak trochu můžu vydedukovat z anotace). To už je opravdu lepší si knihu rovnou přečíst.

Dá se s tím něco udělat? Těžko, když s tím nikdo nic neudělal tak dlouhou dobu, tak se s tím rozhodně jen tak nepohne ani teď. Tenhle blogový příspěvek beru jako další z výkřiků do tmy, co jen tak zapadnou, protože ti, kteří recenzují špatně, budou i přesto nadále dostávat recenzní výtisky a psát si svoje čtenářské deníky, které mě neosloví.

Třeba až uvidím padat hvězdu a budu si přát, aby se objevil někdo další schopný psát recenze... Třeba se moje přání splní.

[Recenze] | Kir Bulyčov - Osada


Osada je kniha, kterou si u nás čtenáři mohli poprvé přečíst již v 80. letech pod názvy „Slyšel jsem Zemi“ a „Země je příliš daleko“. Minulý rok však nakladatelství Triton knihu vydalo v jednom celku v překladu Konstantina Šindeláře, navíc upravený dle autorovy finální verze díla. Český čtenář si tak může opět přečíst něco z východní produkce.

Kniha vypráví příběh osady, v níž žijí lidé. Osady na neznámé planetě kdesi ve vesmíru, kde je nebezpečí na každém kroku. Obyvatelé se tedy musí mít na pozoru, neboť pokud chtějí přežít a dostat se odtud pryč, nemohou se vystavovat zbytečnému riziku. Nachází však doba, kdy je nutné vyslat výpravu do hor, kde se nalézá transportní loď plná zásob. A z těchto zásob obyvatelé osady vyžijí dalších několik měsíců. A tak se stane, že se tři hlavní hrdinové románu - Oleg, Dick a Mariana - vydávají na výpravu za kořistí.

Pokud mohu ze svých dosavadních seznámení s ruskými autory soudit, má jejich tvorba jistá specifika, minimálně na poli fantastiky. Za prvé je to jistá strohost. I Kir Bulyčov určitým způsobem čtenáři předkládá příběh bez nějakého velkolepého úvodu, přílišným popisům krajin či postav se zas tolik nevěnuje. Místo toho se však zajímá o přiblížení hrdinů jako skutečných lidí s opravdovými problémy, kteří jsou vystaveni krizovým situacím. Což je zkrátka jiný přístup, než využívá většina novodobých autorů ze západu produkující mainstreamové záležitosti.


Kniha jako taková je rozdělena do dvou částí (přesně tak, jak původně kniha vyšla ve dvou svazcích). Ta první se primárně zaměřuje na popis života v osadě a samotnou výpravu k transportní lodi za zásobami. Druhá vypravuje o tom, jak na planetu dorazí další lidé - vědci - a jak se obyvatelé osady snaží s těmito lidmi spojit, aby se dostali pryč z této nehostinné planety.

Přiznám se, že v první polovině jsem mírně tápal. Zvyknout si na styl Bulyčova, jako i dalších východních autorů, je vždy záležitost pár desítek stran. Pokud se do knihy nedostanete, bude to škoda. Má totiž své kouzlo, i přes ten suchý rozjezd, během dalších stran se totiž rozběhne a vy se začnete dozvídat víc a víc informací o tom, jak dlouho tu obyvatelé osady už zhruba jsou, co mají v plánu, jak toho chtějí dosáhnout a podobně. Je trochu škoda, že jsou to většinou kusé informace, stroze podané, ale na druhou stranu si tak ponechává jistý kus záhadnosti.


Druhá polovina pro mě byla rozhodně snesitelnější. Jakmile se na scéně objeví vědecká výprava ze Země, za níž se snaží mladí vyslanci dostat, kniha dostává ten správný rytmus. Je o mnoho živější a pro mnoho čtenářů jistě stravitelnější, neboť se zde již tolik nerozebírají různé filozofické myšlenky. Kniha jako celek je rozhodně hodna pozornosti všem čtenářům, kteří by si rádi přečetli nějakou vyspělejší sci-fi literaturu, jež nabízí i zajímavý přesah. Staňte se tedy i vy na chvíli obyvatelem Osady.

◀ Hodnocení: 100 % 

Za poskytnutí knihy k recenzi děkuji překladateli Konstantinu Šindelářovi.

V případě, že Vás kniha zaujala, neváhejte se podívat na stránky nakladatelství Triton.

[Recenze] | Joe Hill & Gabriel Rodriguze - Zámek a klíč 4: Klíče království


Nakladatelství Comics Centrum vydalo i čtvrtý díl fantaskní komiksové série Zámek a klíč, jejíž autory jsou spisovatel a scénárista Joe Hill a kreslíř Gabriel Rodriguez. Tento svazek, stejně jako minulý, vyšel opět v edici Na přání v omezeném počtu kusů a rozhodně je škoda, pokud ho nemáte doma.

Obrátky se navyšují. Zack se stále snaží získat skrze sourozence Klíčovy klíč Omega. Nic na světě však nejde přesně podle plánu a i honba za vytouženým klíčem je komplikovaná. Zack se tudíž musí uchýlit k všemožným praktikám, aby nebyla prozrazena jeho pravá identita a aby získal to, po čem tolik prahne.



To je vše, co potřebujete vědět. Nic víc říct ani nemůžu, neboť bych prozradil vše důležité, co je jinak pro čtenáře vždy prvkem překvapení. A nepřeháním, když řeknu, že v tomto díle jich je opravdu dost. Čtvrtý svazek Zámku a klíče je totiž vcelku přelomový - v pěti kapitolách se toho stačí udát hodně. Klíče království jsou opět napínavé a atmosferické čtení, kde si člověk vychutnává nejen kresbu, ale i samotný příběh. To je hlavní, co se mi na Zámku a klíči líbí - kombinace temného Hillova vyprávění s Rodriguezovou kresbou, která využívá výrazných linií.

Líbil se mi i samotný začátek komiksu, který se nese spíše v jakémsi nadneseném duchu. Kresba je místy až cartoonová a tvůrci si v úvodu se čtenářem dost hrají. Pak ale příběh pokračuje stylem, na jaký je už zvyklý. Nejdřív plyne pozvolna, ale brzo nastávají první zvraty, tudíž graduje velmi rychle. Právě to zprvu pomalé a po nějaké chvíli zběsilé nabírání otáček je pro Zámek a klíč typické, co zároveň u čtenářů funguje.



Co považuji u této komiksové série za excelentní, je psychický vývoj postav. A také to, jak se na ně tvůrci v různých fázích více či méně zaměřují. Díky tomu se tak člověk může stejně dobře seznámit s každým ze sourozenců Klíčových - Tylerem, Kinsey i Bodym. V tomto díle se něco málo dozvíme i o Zackovi, ale jinak je toho samozřejmě mnohem víc stále zahalenou rouškou tajemství.

Fascinuje mě, jak je Zámek a klíč temnější a temnější. Zvlášť čtvrtý díl je téměř hned od začátku plný krve a čiré nenávisti. Neříkám, že vás to nějak poznamená, ale že série dost zdrsněla. Atmosféra by se dala snadno krájet. Zvlášť v poslední kapitole, která mě zatím jako jediná z celé série dokonce zvedla ze židle svým prohnaným, ale zároveň dokonale promyšleným cliffhangerem. Nechte se tedy zlákat a přečtěte si Zámek a klíč.

◀ Hodnocení: 100 % 

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Comics Centrum.

V případě, že Vás kniha zaujala, neváhejte se podívat stránky nakladatelství Comics Centrum.

[Recenze] | Kevin Eastman & Peter Laird - Želvy Ninja: Menu číslo 1 + 2


Snad všichni je znají. A kdo ne, ten to bezpochyby rychle napraví, protože o nich minimálně slyšel. To, že jsou Želvy Ninja stále v kurzu, dokazuje i vznik amerického filmového remaku, na nějž v dohledné době naváže i druhý díl. Není proto divu, že se i v našich končinách fanoušci dočkali a mohou si přečíst první svazky komiksového příběhu o přerostlých želvách, které ovládají schopnosti ninjů.

Leonardo, Raphaelo, Michelangelo a Donatello - to jsou naši hrdinové. Ve světě, kde není Batman, Superman ani Spider-Man, se lidé dočkají pomoci jedině těchto želv ninja, přerostlých zelených a maskovaných mutantů. V Menu číslo 1 se želvy musí postavit přímo proti svému úhlavnímu nepříteli - samotnému Trhačovi. Chce totiž na nich provést svoji pomstu z minulosti a nic a nikdo mu v tom nezabrání. Želvy se v průběhu svého dobrodružství setkávají April O'Neilovou, televizní reportérkou, která jako první člověk vyslechne příběh zelených plazů. Ve druhém svazku se Leonardo, Raphaelo, Michelangelo a Donatello vydávají do vesmíru, na planetu, které vládnou podivní a krutí triceratoni. Želvy tak musí zjistit, jak se vypořádat s utlačovateli planety a hlavně, jak se dostat zpět na Zemi. Aby se tak stalo, využívají služeb průvodce - vědce v těle robota jménem Honeycutt.


Vzpomínám si na doby, kdy jsem jako malý každé ráno vstával, abych sledoval Pokémony, My z Kačerova nebo právě Želvy Ninja. Právě animovaný seriál tyto mutantí hrdiny proslavil asi nejvíc, za jistou klasiku v rámci oddechovek považuji i filmovou trilogii z devadesátých let (tak trochu moje srdcovka). Na české vydání komiksu jsem se tedy patřičně těšil. Moje očekávání se splnila, dostal jsem pořádnou dávku nostalgie, drsného vyprávění, bojových scén, ale i vcelku šílených momentů.

Nenechte se zmást. Komiksové želvy nejsou tak roztomiloučké jako ty seriálové. Leonardo, Raphaelo, Michelangelo a Donatello se zde chovají víc drsně a vyspěle. Stále jsou to puberťáci, ale z vlastností jim typických si toho vzali pramálo. Jistě za to může i kresba, díky které vypadají želvy trochu zlověstněji. Dospělému čtenáři tento fakt rozhodně vadit nebude, překvapení však mohou být ti, jež jsou vyloženě zvyklí na mírumilovné a naivní ninja plazí bojovníky. Každopádně to beru jako plus - nic nesmí být pořád sluníčkové.


Příběhově jsou oba dva svazky bez problémů. Ten první víceméně vypráví klasický souboj proti zloduchovi, který se žene za pomstou, a připravuje čtenáře na druhý díl. Želvy řeší, kam zmizel Tříska a tak se vydávají po jeho stopách do tajemné budovy, kde se to hemží podivnými roboty. Čirou náhodou spustí zařízení, které je vypraví na zcela cizí planetu. A právě druhý svazek je důkazem, že komiksové Želvy Ninja jsou zcela jiné než ty filmové. Boj proti robotickým výtvorům a cestování v čase je zkrátka něco jiného, než neustále bojovat proti přisluhovačům Trhače. Menu číslo 2 tedy může překvapit ještě víc než jeho předchůdce, ale není to rozhodně špatně.

Kresba Kevina Eastmana a Petera Lairda hodně využívá stínování, díky kterému komiksy získávají hloubku a ponuřejší atmosféru. Je sice drsná, ale přesto hezká na pohled, člověk se jí může kochat a obdivovat ji. Autoři se navíc snaží tvořit komiks co nejvíce pestrobarevný, Eastman a Laird se opravdu nebojí využívat velké škály barev, které navzájem vytvářejí kontrast nebo se naopak krásně doplňují.

I když nejste skálopevný fanoušek Želv Ninja, četbu prvních dvou svazků si dozajista vychutnáte, věřte mi.

◀ Hodnocení: 90 % 

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Comics Centrum.

V případě, že Vás kniha zaujala, neváhejte se podívat stránky nakladatelství Comics Centrum.

[Recenze] | Darek Šmíd - Žrádlo pro psy


Na světě je již devět dílů urban fantasy série Kladivo na čaroděje. Sepsání toho posledního se těsně před jubilejním svazkem zhostil Darek Šmíd, pro něhož je to první možnost psát o týmu Felixe Jonáše. Zvládl Kladivo na čaroděje čtenáři podat ve stejném duchu jako ostatní svazky?

Felix, Klaudie, Vincenc a Walter mají tentokrát problém se zvířecími mazlíčky, respektive se psími mazlíčky. A také jejich žrádlem, které lidem způsobuje značné potíže. Odkud se bere ta podivná hmota, čí přesně jsou všechna ta psiska a co přesně mají za úkol? Odpovědi na Felixův tým čekají, ale cesta k nim vede přes spoustu dalších (ne)přátel.

Žrádlo pro psy je tak trochu jiné než ostatní díly ze série Kladivo na čaroděje. Ano, pořád tu máme klasické složení týmu - Felixe, Klaudii, Vincence i Waltera. Jenže téměř hned v úvodu je tento tým rozdělen na dvě poloviny. Už to zasazuje pomyslný hřebík do rakve. Představte si tento detektivní tým jako směs z určitých látek, která je vysoce těkavá, je prostě velice dobře možné, že občas vybuchne, když jsou tyto látky pospolu. Jenže jejich rozdělením veškerá těkavost zmizí. Hlavní protagonisté sice prožívají dobrodružství, ale rozhodně nehláškují tolik jako v předchozích dílech. Když totiž skoro po celou dobu spolu musí vydržet pouze dva, nejiskří to tak moc, jako když jsou čtyři. Darek Šmíd se tedy vydal poněkud riskantnější cestou, což se mu dle mého moc nevyplatilo.


Příběhově na tom deváté Kladivo není úplně nejhůř. Tempo je svižné, akce by mohlo být více, ale na celkový rozsah (cca 160 stránek) to je ještě v pořádku. Dějové zvraty nejsou nijak převratné, ale o ty se nesnaží v sérii prakticky nikdo. Pochválit musím záporáka Rasma Ksandera, který dělá přesně to, co by měl - pohání hrdiny do extrémů a nutí gradovat příběh.


Nedá se rozhodně říct, že by mě Žrádlo pro psy nudilo, Darek Šmíd si však koncept Kladiva trochu víc přizpůsobil svému stylu, s čímž jsem se nedokázal ve velké míře smířit. Postavy se nechovají tak, jak se doposud chovaly, nevtipkují jako dřív. Je sice dobré, že je kniha rozdělena do dvou dějových linií, čímž může působit živěji. Přechod mezi nimi je vždy svižný a určitě má něco do sebe. Lepší by ale bylo mít celou partu detektivů pohromadě. Takto mi nezbývá nic jiného, než mít z dosud posledního Kladiva na čaroděje stále rozporuplné pocity.

◀ Hodnocení: 65 % 

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Epocha.

V případě, že Vás kniha zaujala, neváhejte se podívat stránky nakladatelství Epocha.

[Recenze] | Frank Miller - Teror ve jménu víry


Komiks, který jde proti proudu. Který je aktuální, kontroverzní, krutý a značně ideologický. Pokud však na něčem dělá Frank Miller, pokušení přečíst si daný komiks je mnohem větší než milion negativních názorů. A kolik jich právě na Teror ve jménu víry je...

Přesto přese všechnu kritiku na nejnovější počin Franka Millera, bude můj názor vesměs pozitivní. Abychom si hned ze začátku rozuměli - já nesouhlasím s ideologií, kterou autor v komiksu prezentuje. Nemůžu se s ní ztotožnit i přes fakt, co vše mají islamisté na svědomí. Oplácet zlo zlem je prostě špatné, a proto v tomto ohledu nemá Miller u mě žádné sympatie. Je otázkou, jak moc chtěl americký kreslíř šokovat, jak moc myslel to, co v Teroru ve jménu víry vypráví. A věřím, že to je diskuse na dlouhou dobu.


Pokud však budeme koukat na kresbu a příběh, nezbude nám nic jiného, než Millerovi zatleskat a poklonit se mu. Tam, kde se svým stylem začal u Sin City a pokračoval u 300, tady jeho um dosahuje vrcholu. Proč? 

Vezměme to od začátku. Teror ve jménu víry měl původně existovat jako komiks s Batmanem v hlavní roli. Z toho však nějak sešlo a místo toho se hlavní role ujala postava Správkař. Další postava - Natálie Stacková - nápadně připomíná Catwoman. Ti dva se pak postaví svatým bojovníkům, kteří chtějí zničit celé Empire City. A neváhají využít těch nejbrutálnějších technik. Tak trochu superhrdinský komiks v jiném hávu, že?


Tím nejhlavnějším tahákem je však kresba. Kdo se s Millerovým stylem už měl tu čest setkat, bude uchvácen. Kdo ještě nikoliv, bude docela překvapen. Americký autor pracuje s motivem černobílé kresby, kterou mnohdy doplní o jeden výrazný barevný prvek. Červené podrážky bot, modré tetování, růžové rty. Pokaždé je barvou obraz jaksi umocněný - tak, aby nejspíš ještě více vynikla černobílá kombinace. Frank Miller se už samotnou kresbou záměrně snaží navodit ponurou atmosféru a chaotické chování hrdinů - různými škrábanci, cákanci a šumem společně s užitím čar různé tloušťky. Kresba tak vypadá, jako by byla provedena surově, až skoro nedbale. Paradoxně právě tímto si mě Teror ve jménu víry získal.


Ať už vyznívá komiks xenofobně a islamofobisticky, člověk musí uznat, že Frank Miller je ve svém oboru špička, která umí udělat dobrý komiks. A jako takový hodnotím Teror ve jménu víry velmi pozitivně.

◀ Hodnocení: 90 % 

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Comics Centrum.

V případě, že Vás kniha zaujala, neváhejte se podívat stránky nakladatelství Comics Centrum.

[Recenze] | Ergall - Galgad: Příběh strážce země


Malá knížečka, která na první pohled vypadá, že by mohla lehce zapadnout. Navzdory tomu nabízí zajímavě laděný příběh na zhruba dvou set stranách. Galgad je Ergallovou fantasy prvotinou a jako taková se neztratí. Je však samozřejmostí, že má jisté mouchy.

Ústřední postavou Galgada je stejnojmenný strážce, který ovládá síly země a díky nim může chránit les před zlou povahou lidí. Tato síla mu také dodává schopnost přeměňovat se do zvířecí podoby. V některých lidech Galgad nachází spojence, ve druhý naopak zaryté nepřátele. Podaří se mu ochránit zemi?

Od knih, které vyjdou vlastním nákladem či za pomocí nějaké agentury, si držím určitý odstup. Není to tím, že by měly ošklivé obálky nebo špatně udělané korektury. Zkrátka to není předsudek. Ale jsem jen nerad zklamán z toho, když kniha není tak dobrá, jak jsem si představoval. Takto jsem přistupoval ke Galgadovi, který, ač vypadá na první pohled vcelku dobře, vzbudil ve mně vesměs zvláštní pocity. Viděl jsem, že u spousty dalších knižních blogerek si Galgad získal docela velkou přízeň. A jsem za to rád. Jenže si nejsem jistý, co přesně je na knize tak uchvátilo.


Musím autorovi přiznat, že příběh dokázal zasadit do velmi příjemného prostředí přírody, tím u mě rozhodně získává plusové body. Dalším pozitivním aspektem je samotná hlavní postava Galgada, která je sympatická, moudrá, ale přitom v některých věcech naivní a neuvědomělá, což pak jejím činům přidává na důvěryhodnosti. Ze začátku se kniha čte velmi příjemně, člověk se seznamuje právě s prostředím a hlavním hrdinou, což z Galgada dělá hezké čtení.

Potom však příběh nabírá na obrátkách. To by normálně nebyl problém (kniha musí přeci nějak gradovat), jenže s prvními zápletkami Galgad ztratí své kouzlo. Jakoby kontakt s prvními civilizovanými lidmi byl právě tím kamenem úrazu. Rád bych napsal, že se to postupem času spravilo a bylo to lepší, ale nebylo tomu tak. Čtení stále krásně utíkalo, ale nebylo to stylem jako na počátku. Děj se poté ještě párkrát zauzluje, ale i tak mě už pak kniha nedokázala dostatečně zaujmout.


Všeobecně považuji první polovinu knihy za tu lepší, nicméně musím přiznat, že autorovi se povedl i popis konečné bitvy, která se v knize odehrává. Ta je dostatečně akční i zvláštně krutá. Avšak jejím koncem příběh docela rychle končí, což mi k rozvláčnému vyprávěcímu stylu Ergalla jaksi nesedí. Pokud však máte rádi příběhy, které v sobě nesou určité poselství, je tato fantasy ekologická agitka právě pro vás.

◀ Hodnocení: 60 % 

Za recenzní výtisk děkuji autorovi knihy.