[Téma blogu] | Knihomolku za babičku míti

O babičce z máminy strany, které knihy pravidelně půjčuji, jsem Vám už psal v tomto článku, takže dnes mám pro Vás článek, v němž chci věnovat kromě fotek také pár řádek babičce z tátovy strany a její knihovně. Předem Vás upozorňuji, že fotky ani text zdaleka nevystihují atmosféru, kterou vždy při pohledu na knihovnu cítím. Doufám však, že i přesto se se mnou na chvíli necháte unést.

Myslím, že všichni ví, jak se to má s prarodiči - a nejvíce tedy babičkami. Z pouhé návštěvy se z toho doslova stanou sváteční hody, kdy do Vás ta milá stařenka nacpe skoro vše, co má nachystané v ledničce, a aby toho nebylo málo, zakončí to nějakým sytým moučníkem. Ano, takto dopadají i mé návštěvy babičky, ale že bych za ní jel primárně za vidinou tun jídla, to nikoliv. Moje návštěvy mají zejména povahu konverzační. Ve velké většině případů jedu za babičkou do města, abychom si navzájem sdělili novinky a celkově si popovídali. Kde jsem byl, co se mi povedlo, co zrovna dělám a tak dále. U babičky tedy převládají zážitky s doktory (nevysmívám se tomu, jen je to velice úsměvné), ale pokaždé skončíme u něčeho, co nás zdrží dostatečně dlouho, abychom nad tím debatovali minimálně hodinku či dvě. Minule to třeba byla problematika uprchlíků, ale to je na dlouhé povídání.

Zpravidla vždy se na nějakou chvíli naše povídání obrátí i směrem ke knihám. Jakpak by taky ne, když i babička byla svého času pěkná knihomolka. Teď už jí oči moc dobře neslouží, takže čte po kouskách a pomalu, ale přesto si sem tam nějakou knihu užije. Povídáme si o všem možném - o postavení knih na trhu, o kvalitě překladů a knižního zpracování, o jednotlivých žánrech, o srdcových knihách... Téma se vždy najde tak nějak samo, úplně snadno vyplyne z konverzace. A mám z toho radost. Odpíchneme se třeba od toho, co naposledy babička četla babička.

Při takovém klábosením se vždy zvednu a začnu pochodovat před její knihovnou. Po chvíli zírání na všechny ty knihy se na ní otočím a pokračujeme v povídání. Při tom pohledu si vychutnávám tu atmosféru, která je v celém pokoji s knihovnou cítit. Naplňuje mě to nepopsatelnou sílou, vidět všechny knihy takto pohromadě. Staré i novější, z různé doby, s poničenými hřbety i takové, které vypadají jako právě koupené v knihkupectví. I babiččina knihovna - vlastně jako každá jiná - má svůj život, příběh. Ten utváří její složení či všechny ty doprovodné věci, jež knihovnu zdobí. Ve velké míře to jsou fotky - sester, bratra, jejích dětí, vnoučat a dalších příbuzných. Díky nim je knihovna živější než normálně, dodává jí to nepopsatelnou auru.

Skladba knih je různá. Knihovnu nedoplňovala svého času pouze babička, ale i děda, a tak v ní lze nalézt klasiku, literaturu antického Řecka a Říma, dobrodružné romány, dětské knihy, faktografické publikace a celá jedna část je dokonce věnována babiččiným tabulkám, grafům, slovníkům a učebnicím, které jako učitelka matematiky a fyziky potřebovala. A je to úžasné. Takže se pokochejte fotkami a zase příště u dalšího článku.









Autor článku: Vojtěch Hamerský

Sdílej

Přečtěte si taky

Předchozí
Next Post »

2 komentářů

komentářů
13. října 2015 15:46 delete

Teda, tos mi teď udělal pěknou čáru přes rozpočet, mám rozepsanej článek o (ne)milovnících knih v rodině a teď bych vypadala jako opice :D Každopádně je skvělý, že si takhle můžeš s babičkou popovídat, s tou mojí to omezujeme vážně jenom na ty doktory... :D A knihovna vypadá úctyhodně, hlavně mě tam teda zaujala všechna ta fyzika a vysoká matematika, brrr :)

Reply
avatar
29. října 2015 8:52 delete

Krásný článek! A u té části s jídlem jsem se musela pousmát. Babičky prostě mají pocit, že trpíme hladem :D

Reply
avatar