Zobrazují se příspěvky se štítkemHumoristická literatura. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemHumoristická literatura. Zobrazit všechny příspěvky

[RECENZE] | Neuvěřitelná dobrodružství Sama Hollowaye + Noční hlídka


Rhys Thomas - Neuvěřitelná dobrodružství Sama Hollowaye

Sam Holloway je kluk, který vede docela normální (a tedy možná i nudný) život. Tedy počkat. Až na ty chvíle, kdy po večerech oblékne svůj hrdinský kostým a vydává se do ulic bojovat proti zločinu. Jeho kariéra superhrdiny se vyvíjí slibně a z každého kroku podniknutý proti nespravedlnostem, krádežím a zločinným lidem má větší a větší radost. Život se však Samovi najednou obrátí naruby, když potká Sáru...

Proklamovaný příměr, že se Neuvěřitelná dobrodružství Sama Hollowaye dají připodobnit komiksovému hrdinovi Kick-assovi, je více než trefný. Přesně stejný pocit jsem měl při poslechu audioknihy. Kombinace komiksů Kick-ass či Green Hornet je cítit i v této knize. Není však až příliš dětská, přímo naopak. Otevířá zajímavá témata jako život bez rodičů, vyrovnávání se se ztrátou někoho blízkého či vymanění se z životních stereotypů. Vyprávění tak přináší pěkný přesah, s kterým se může spousta mladých lidí ztotožnit.

Jan Meduna ve své roli Sama Hollowaye celkem překvapil svým nadneseným přednesem (zvláště v pasážích z pohledu Přízraka, Samova superhrdinského alter-ega) a tím, jak lehce jsem s ním do příběhu vplul a nechal se jím unášet. Přesto si vzhledem k věku hlavních hrdinů dokážu představit i mladšího vypravěče, jehož (mladší) hlas by mi k Samovi více sedl. Zvukový doprovod je zvolený vhodně a celkem dobře podtrhuje uvolněnou, ale na pozadí přitom vážnou atmosféru příběhu.
Pro pohodový poslech je audiokniha Neuvěřitelná dobrodružství Sama Hollowaye ideální, a to i pro dospělého posluchače. Vracet se k ní zřejmě znovu nebudete, ale aspoň chvíli vám příběh bude po doposlechnutí poslední kapitoly rezonovat v uších.

◀ Hodnocení: 70 % ▶



Sergej Lukjaněnko - Noční hlídka

Lukjaněnkův cyklus Hlídka a zejména jeho první díl Noční hlídka patří takřka mezi kanonické tituly fantastiky. Právě Noční hlídka jako představitel rusofilní fantasy literatury dokázala přitáhnout pozornost i západních čtenářů. Noční hlídka v základu představuje boj dobra a zla, světla a temnoty v té nejčistší možné podobě. Ve světě upírů, vlkodlaků a dalších tajemných bytostí. Ve světě Noční hlídky, která pozoruje počínání Temných a Denní hlídky, která kontroluje činy Světlých.

Na rusofilní fantastice vždy obdivuji onu ryzí surovost, s kterou je příběh odvyprávěn. Bez skrupulí, přikrášlování či náznaku nějakých zbytečných odboček. Naopak, přímočarý tah na branku a fokus na to, co je důležité. Sergej Lukjaněnko není výjimkou a pokud si odmyslíme všechny fantastické prvky, zbude opravdu příběh o boji dobra proti zlu, s kterým se téměř každý čtenář dokáže ztotožnit. Přesto je styl vyprávění o něco jiný, než je i český čtenář zvyklý, a proto může chvíli trvat, než se naladí na stejnou vlnu.

Výtky mám však k audioknižnímu zpracování. Hlas Jiřího Černého, který se k zasazení a stylu vyprávění takřka vůbec nehodí. Hned zpočátku jsem měl velmi velký problém se do audioknihy zaposlouchat právě skrz nesedící hlas. Co se týče způsobu načtení knihy Jiřím Černým, s tím takový problém nemám. Intonace v určitých pasážích sice byla z mého pohledu také trochu mimo, ale proti ní nemám zvláštní výhrady. Společně s nehodícím se výběrem hlasu souvisí i absolutně nepochopitelně zvolený hudební doprovod, který mnohdy velmi rušivě podkresluje právě čtené pasáže. Výběr zvukových kulis a jeho umístění je tedy za mne velmi nešťastné a při poslechu jsem si opravdu zoufal. A pokud by někdy platila poučka, že méně je více, je to právě v případě audioknižního zpracování Noční hlídky.

◀ Hodnocení: 50 % ▶


Za recenzní CD děkuji knihkupectví Kosmas.

[Recenze] | Cressida Cowellová - Kouzelníci z Pradávna


Autorka série Jak vycvičit draka přichází s další sérií. Jsou jimi Kouzelníci z Pradávna, kteří oplývají stejným autorčiným humorem či kresbami jako dračí série. Od vikingů se však dostáváme k čarodějům a rytířům.

Zar je mladý chlapec a taky kouzelník. Tedy... kouzelník bez magických schopností. Čára je naopak dívka a je to pravá a udatná válečnice. Doba je taková, že čarodějové a válečníci stojí proti sobě, kouzelníci jsou totiž ve společnosti vyhnanci. Jednoho dne se však Zar a Čára potkají a prožijí dobrodružství, které změní jejich pohled na to, kdo je na špatné a kdo na dobré straně. Musí táhnout za jeden provaz a bojovat proti nespravedlnostem.

Čtenáři, kteří si sérii Jak vycvičit draka oblíbili, mohou jásat nadšením. Kouzelníci z Pradávna se totiž vezou na stejné vlně. Autorka hlavní hrdiny vrhá do vtipných či rozpačitých situací a využívá k tomu humor jí vlastní. Pokud se vám tedy líbil Škyťák a jeho kumpáni a jejich úsměvné momenty, s největší pravděpodobností si oblíbíte i humor obklopující Zara a Čáru.

Zasazení příběhu je rozhodně zajímavé, ocitáme se totiž na Britských ostrovech ještě v dobách, kdy je obývali původní obyvatelé, mezi nimi i naši hlavní hrdinové. Společnost však kouzelníky a magií opovrhuje a čarodějové tak musí žít ukrytí ve stínech. Atmosféra starých dnů na vás ihned dýchne a zvláště pak dětský čtenář je okamžitě vtažen do magického světa, kde na čeká nejedno dobrodružství.


Velmi pěknou doplňující složkou jsou opět ilustrace samotné Cressidy Cowellové. Někomu nemusí úplně vyhovovat styl kresby, ale nemůžeme upřít, že ke stylu vyprávění autorky se rozhodně hodí. Zvláště, když některé scény velmi dobře podkresluje a doplňuje.

Kniha je čtivá, stránky ubíhají jedna za druhou a možná by nebylo špatné si knihu a její příběh dávkovat. Protože jinak se můžeš stát, že za chvíli nebudete mít co číst. A budete stejně jako já netrpělivě čekat na další díl, abyste zjistili, co na Zara a Čáru čeká dál.

◀ Hodnocení: 90 % ▶

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Slovart.

[Recenze] | Darek Šmíd - Žrádlo pro psy


Na světě je již devět dílů urban fantasy série Kladivo na čaroděje. Sepsání toho posledního se těsně před jubilejním svazkem zhostil Darek Šmíd, pro něhož je to první možnost psát o týmu Felixe Jonáše. Zvládl Kladivo na čaroděje čtenáři podat ve stejném duchu jako ostatní svazky?

Felix, Klaudie, Vincenc a Walter mají tentokrát problém se zvířecími mazlíčky, respektive se psími mazlíčky. A také jejich žrádlem, které lidem způsobuje značné potíže. Odkud se bere ta podivná hmota, čí přesně jsou všechna ta psiska a co přesně mají za úkol? Odpovědi na Felixův tým čekají, ale cesta k nim vede přes spoustu dalších (ne)přátel.

Žrádlo pro psy je tak trochu jiné než ostatní díly ze série Kladivo na čaroděje. Ano, pořád tu máme klasické složení týmu - Felixe, Klaudii, Vincence i Waltera. Jenže téměř hned v úvodu je tento tým rozdělen na dvě poloviny. Už to zasazuje pomyslný hřebík do rakve. Představte si tento detektivní tým jako směs z určitých látek, která je vysoce těkavá, je prostě velice dobře možné, že občas vybuchne, když jsou tyto látky pospolu. Jenže jejich rozdělením veškerá těkavost zmizí. Hlavní protagonisté sice prožívají dobrodružství, ale rozhodně nehláškují tolik jako v předchozích dílech. Když totiž skoro po celou dobu spolu musí vydržet pouze dva, nejiskří to tak moc, jako když jsou čtyři. Darek Šmíd se tedy vydal poněkud riskantnější cestou, což se mu dle mého moc nevyplatilo.


Příběhově na tom deváté Kladivo není úplně nejhůř. Tempo je svižné, akce by mohlo být více, ale na celkový rozsah (cca 160 stránek) to je ještě v pořádku. Dějové zvraty nejsou nijak převratné, ale o ty se nesnaží v sérii prakticky nikdo. Pochválit musím záporáka Rasma Ksandera, který dělá přesně to, co by měl - pohání hrdiny do extrémů a nutí gradovat příběh.


Nedá se rozhodně říct, že by mě Žrádlo pro psy nudilo, Darek Šmíd si však koncept Kladiva trochu víc přizpůsobil svému stylu, s čímž jsem se nedokázal ve velké míře smířit. Postavy se nechovají tak, jak se doposud chovaly, nevtipkují jako dřív. Je sice dobré, že je kniha rozdělena do dvou dějových linií, čímž může působit živěji. Přechod mezi nimi je vždy svižný a určitě má něco do sebe. Lepší by ale bylo mít celou partu detektivů pohromadě. Takto mi nezbývá nic jiného, než mít z dosud posledního Kladiva na čaroděje stále rozporuplné pocity.

◀ Hodnocení: 65 % ▶

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Epocha.

V případě, že Vás kniha zaujala, neváhejte se podívat stránky nakladatelství Epocha.

[Recenze] | Eric Powell - Goon: Samej průšvih

Název opravdu nelže. Ve třetím Goonovi je to fakticky samej průšvih. Goon a Franky se totiž musí vypořádat s obří zombie opicí i obrovitým lizardem Lagarto Hombrem. A když se na scéně objeví Hellboy? To si už Goon jistě říká, ať se propadne do pekel.

Eric Powell potřetí oživuje dvojici Goona a Frankyho, aby se znovu bránili všem nebezpečím, která na ně číhají. A´ť už se jedná o zombíky, pekelné návštěvníky nebo sličné dámy. Neustále si musí dávat pozor. Na ně samotné by toho však bylo moc, a proto si čas od času přivolají na pomoc své prapodivné známé. Například vlkodlaka Merla nebo vědce Hieronima Slitinu a jeho obřího robota Bruna. Je to skvadra po čertech zajímavá. Minimálně se zombíkama si poradí.

Americký komiksový kreslíř přináší čtenáři opět spoustu zábavy, která se skrývá ve čtyřech fantasmagorických kapitolách. Navíc se zdá, že Powell do toho šlápl a servíruje hned dvojnásobnou porci akce, hlášek, odkazů a bizarních scén. Právě kombinace těchto prvků je to, kvůli čemu je Goon tím, čím je. Na jednu stranu si hraje na vážný komiksový počin, na tu druhou si vzápětí sám ze sebe dělá neskutečnou srandu, paroduje stereotypy, bortí zaryté představy a zkrátka nechává čtenáře, aby se královsky bavil.

Samej průšvih však rovnou nabízí i kombinaci žánrů. Powell povedeně míchá fantasy, sci-fi i hororové prvky dohromady a pak tento koktejl obohacuje pop-kulturními odkazy a hláškami svým osobitým způsobem. A i když je v jeho komiksech přítomna jakási hlavní dějová linie, i tady si v klidu dovoluje několik odboček, jež paradoxně vždy celý komiks zvláštně osvěží a dodají mu řádný drajv.

To se týká zejména bitky Lagarta Hombre s přerostlým Goonem (jež je podle mě krásným odkazem a parodií na Godzillu) a pak také příchodu Hellboye do Lonely Street. Propojení dvou výtvarných stylů je v tomto případě neskutečný zážitek. Zvlášť, pokud jde o specifický výtvarný projev Mika Mignoly. Je krásné pozorovat, jak se liší i samotný přístup ke zpracování. Zatímco Mignola svojí kresbou vytvoří hutnou atmosféru, Powell naopak pobaví, když Goona a Frankyho společně s Hellboyem postaví do dost šílené situace. Tenhle crossover je sice zvláštní kombinací, ale funguje náramně.

Je třeba se naladit na specifický druh humoru, ale jakmile do komiksu zabřednete, nemáte šanci se čtením jen tak přestat. Ať už díky hláškám, nebo díky propracované kresbě. Uběhne to jako voda a vy budete chtít Samej průšvih přečíst znovu. Tak to udělejte, protože to stojí za to.

◀ Hodnocení: 100 % ▶

V případě, že Vás komiks zaujal, neváhejte se podívat stránky nakladatelství Comics Centrum.

[Recenze] | Andrew Smith - Kukuřičný město

Kniha plná životních mouder... a samozřejmě kukuřice!

Kukuřičný město není první kniha Andrewa Smithe. Po přečtení si však lze velice dobře představit, že by tomu tak v jiném vesmíru mohlo být. Nikoliv kvůli tomu, že by byla kniha špatná. Právě naopak. Kvůli tomu, jak bláznivá a svéhlavá je. Představa tohoto šíleného příběhu v podobě autorova literárního debutu by byla dechberoucí.













Austin Szerba a Robby Brees jsou nerozluční kamarádi. Tak nerozluční, že po škole jezdí skejtovat, dát si retka (tak totiž Robby říká cigaretám) a kecat o světě. Avšak být až takovými přáteli má jistá negativa. Například společnost vidí jejich vztah trochu jinak, není tedy výjimkou, když je někdo zmlátí. A vůbec, i když má Austin přítelkyni, Shann Collinsovou (která je prý fakt kus!), dojde mezi kluky na malý experiment. Líbání s klukem podle Austina bylo divný, ale kvůli tomu tak trochu začíná přemýšlet, jestli náhodou nemiluje Robbyho na místo Shann. Nebo že by šli do trojky? A co teprve ve chvíli, kdy začne konec světa a v Ealingu se z ničeho nic rojí přerostlé kudlanky, jež se zajímají jen o dvě věci - zabíjení a množení.

Hlášky jedna za druhou

Sex, jízda na skejtech, přerostlé kudlanky. Děsivá a bláznivá kombinace, což? Ale to není všechno, tohle je pouze výčet toho nejhlavnějšího, co lze v Kukuřičným městě najít. V knize totiž čtenář nalezne mnohem víc. A i když nebude s nějakou částí spokojen, vždy objeví na příběhu něco, co ho pobaví a co si zalíbí. Samozřejmě celkově koncepce jako taková má své kouzlo. Nakolik to je promyšlený tah Andrewa Smithe přilákat čtenáře nelze přesně určit. Každopádně lidi si Kukuřičné město najdou, jelikož extravagantnost se vždy vyhledává snáz a lépe.
Americký autor to sice nerozbalí hned ze začátku, nechává příběh pomalu rozvíjet, avšak i tak dokáže člověka přitáhnout. Zprvu zejména slovními hříčkami, vtipnými a zajímavými dialogy mezi Austinem a Robbym, Austionovými myšlenkami na všemožné věci. Andrew Smith však vítězí skrze hlášky. Respektive skrz nekonečně mnoho hlášek. A je jedno, zda jsou zábavné, poučné nebo obojí, protože mají vysokou tendenci čtenáře víc a víc přitáhnout ke čtení.
Kupříkladu já se se spoustou z nich dokážu ztotožnit. Několik myšlenek bych rozhodně nedokázal tak hezky zaobalit, jako to udělal Andrew Smith, ale jak jsem si je přečetl, věděl jsem, že má stoprocentní pravdu. Byl jsem si jistý, že na některé věci jsem přišel dříve než on sám, ale celou dobu jsem potřeboval jakési potvrzení od někoho povolaného. Tuto úlohu perfektně zastal americký autor, jenž mi dovedl objasnit a potvrdit mnohé. Například, že blbci nemají nikdy číst knížky nebo že kluci, kteří umějí tančit, jsou genetický vulkány. Austin ještě přizvukuje něco o tom, že dějiny jsou plný sraček.

Šílená jízda od úplného začátku

Samozřejmě - jak přečtených stránek přibývá, otáčky se zvyšují a vše se začíná smíchávat dohromady v jeden velký koktejl zvaný "Odvrácení konce světa a zničení kudlanek". Osobní problémy hlavních hrdinů se proplétají s očekávaným problémem konce světa, jenž je třeba vyřešit. Kombinace je to vskutku ještě šílenější než pouhé rozpravy dvou kluků.
A je to docela paradoxní. Toho, na co se dle ukázek a anotace čtenář těší nejvíc, se dočká až v polovině knihy. Teprve od té chvíle se v knize začnou objevovat přerostlé kudlanky. Až pak Austin, Robby a Shann myslí víc sexuálně než doposud. Jen ve druhé polovině je to pořádná bláznivina. Což je dost velká škoda, velký příchod měl přijít dřív. První půlka Kukuřičnýho města je více či méně uměle roztáhlá. Jako předehra slouží velmi dobře (bez ní by druhá polovina nebyla pro čtenáře pochopitelná), je však zbytečně dlouhá. Navíc ne každého člověka potěší samotný konec. Každá věc v knize má své zdůvodnění, naproti tomu finále je zvláštně otevřené a nejisté. Jsou to jistě případná zadní vrátka pro Andrewa Smithe neboť by si Kukuřičný město nejspíše zasloužilo nějaké pokračování. I když alespoň na chvíli bylo té šílené jízdy dost!

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Host.

Knihu lze koupit v e-shopu nakladatelství Host.

[Recenze] | Frederik Backman - Muž jménem Ove

Příběh o bručounovi, kterého si nelze nezamilovat

Audiokniha, která je posluchačům k dispozici již nějaký ten pátek, se dostala i k mým uším. V podání Jana Vlasáka jsem si tak mohl užít vyprávění o staříkovi, jenž nemá problém nikomu říct, co si doopravdy myslí. Jak to, že si tolik lidí Oveho oblíbilo a co se jim na tom líbilo? To mi do doby, než jsem pustil první kapitolu, zůstávalo záhadou. Pak jsem ale prozřel.













Ove je protivný. Je to morous. Tento morous vše říká pěkně od plic. Dává také najevo svoji velkou lásku k jediné automobilové značce, která je dle všeho nejlepší na světě - Saab. A to i z důvodu spotřeby paliva. Přikryl ho však závoj smutku - umřela mu žena a Ove byl poslán do penze na odpočinek. A tenhle pracovitý člověk (tedy téměř až workoholik) si teď krátí čas tím, že udržuje pořádek v sousedství. Pozoruje svět okolo a nevěří svým vlastním očím, jak se změnil. Jediná bytost, které se může svěřit, je kocour, jenž ho pravidelně navštěvuje. To se má však brzy změnit.

O smutku s vtipem

Frederik Backman přináší příběh muže. Muže jménem Ove, který ztratil pro co žít. Svou ženu ztratil a stejně tak i práci. Pro čtenáře z toho vyplývá jediné. S Ovem víceméně soucítí a čekají, o čem kniha (jak v psané, tak i v audio podobě) celkově bude. Čekat však vlastně nemusejí, protože hned od začátku - i naproti tomu, že příběh vyznívá smutně - autor servíruje jednu vtipnou situaci či hlášku za druhou. Tak trochu to vše startuje s tím, když se objevuje Oveho pravidelný návštěvník v podobě toulavého kocoura, který tu hraje roli jakéhosi spouštěče. Poté následuje eskapáda vtipných a úsměvných momentů, při nichž není možné nemít pozvednuté alespoň koutky úst. Ti posluchači, kteří mají smysl pro humor větší, si budou situace navíc představovat a usmívat se nad nimi ještě víc.
Na jednu stranu tak člověk s starým bručounem soucítí, na tu druhou se však neubrání uchechtnutí, což dělá z Muže jménem Ove dokonalým melancholicko-humorným počinem (ať už k poslechu, nebo k přečtení). Frederik Backman navíc Oveho příběh nepředstavuje pouze v okamžiku přítomnosti, ale servíruje jej také v retrospektivním pohledu, kde hlavní protagonista vzpomíná na své mládí. Jak nastoupil do práce, jak řídil svého prvního Saaba. Právě díky tomu je asi kniha tak působivá. Bez přidání Oveho vzpomínek by nebyl příběh tak komplexní a emotivní, autor tak udělal jen dobře.

Audiokniha přímo na míru

Chválit však nelze pouze Fredrika Backmana, ale také Jana Vlasáka, jenž se zhostil načtení celé audioknihy. A nutno říct, že se jí zhostil na jedničku. Jednak z toho důvodu, že - pokud to tak musím říct - jeho hlas k Ovemu sedí jak prdel na hrnec. A za druhé z důvodu, že dokáže přenést emoce z knihy tím správným způsobem. Právě tak, jak si to příběh žádá. Janu Vlasákovi tedy nečiní potíže zahrát Oveho jako nabručeného dědka, smutného člověka nebo melancholicky zahloubaného staříka. S hlasem pracuje bez problémů - zpomalí, když je to třeba, nebo také svoji četbu zrychlí, přitom ale klade dobře vyměřené pauzy.
Jediná moje výtka míří k obsahu. Příběh je sice dobře podán, ale jinak se nejedná o nic světoborného. Je fakt, že na prvotinu je toto dílo velmi dobře uchopené, ale jinak je to nepříliš originální myšlenka (pouze v hezké hávu), kde pomalu, ale jistě, dochází k opětovnému "polidšťování" Oveho a jeho uvádění zpět do společnosti. Přesto je to audiokniha, která stojí za poslech a já myslím, že se k ní v budoucnu ještě vrátím.

Za poskytnutí recenzní audioknihy děkuji vydavatelství One Hot Book.

Audioknihu lze koupit na e-shopu Audiolibrix.