[Recenze] | Kateřina Tučková - Žítkovské bohyně

Pátrání v minulosti může být někdy horší, než se zdá



Kniha Kateřiny Tučkové, která sklidila v tuzemsku úspěch a její sláva se pomalu, ale jistě šíří i do zahraničí, byla též převedena do audio podoby. Románu, ověnčený Cenou Josefa Škvoreckého, se - jak jinak - ujalo vydavatelství OneHotBook.


Pod pokličkou se skrývá excelentnost

Žítkovské bohyně jsou dobré. A to bezpochyby v textové podobě i jako audiokniha. Tento příběh by si měl zkusit přečíst a prožít každý, který se i jen mimoděk zajímá o historii, má rád psychologické romány a aspoň trochu holduje záhadám a mysteriózním příběhům, zahalené rouškou tajemství. O působivosti příběhů svědčí také to, že ani nevím, jak vám v recenzi nastínit příběh, nebo, čím přesně mě kniha oslovila. Je jisté, že velkou zásluhu na tom má kombinace tématiky a interpretů audioknihy.
Příběh sleduje Doru Idesovou, která se rozhodně psát vědeckou studii o žitkovských bohyních, jimiž byly ženy, které disponovaly záhadnými schopnostmi. Dora se za pomocí archivních spisů dozvídá o jejich osudech, ty nejstarší sahají až dokonce k době, kdy církev pořádala hon na čarodějnice.
Žítkovské bohyně mají svou jedinečnou atmosféru. Kateřina Tučková je na poli tuzemských romanopisců bleskem, který se zjevil zčistajasna, a také velkým talentem. Ať už se jedná o vyobrazení scenérie, popisování dob minulých skrze archiválie, či také vytvoření věrohodné psychologie postav. Ty se tak stávají čistě autonomními, skoro jako by je žádný autor nevytvořil a vedli svůj vlastní život.
Určité kouzlo tomu dodává i to, že je většina příběhu vyprávěna zpětně. Informace, jež se posluchač dozvídá, jsou mu podávány postupně z čtených spisů. Všechny věci tak člověku zapadají stejně, jako Doře, která archiválie jakoby čte.
Pozoruhodný je také kontrast mezi jednotlivými pasážemi. V jednu chvíli tu člověk poslouchá o krutých činech, které se výrazně žítkovských bohyní dotýkaly. V té druhé dostává jakési melancholické vyprávění z pohledu Dory. Protiklady se přitahují, a tady to platí dvojnásob. Příběh je krásně stmelený, celistvý. Posluchačovi nezbývá nic jiného, než se zatajeným dechem poslouchat.



Žítkovské bohyně by mě tak hluboce nezasáhly, nebýt skvělého načtení Terezy Bebarové a Miroslava Táborského. Jejich projev je nenucený a zcela koresponduje s příběhem. Hlavně díky tomu lze postřehnout onen kontrast. Tereza Bebarové svým jemným hlasem zastává melancholické vyprávění, kdežto Miroslav Táborský jde ve šlépějích kruťáka. Jejich dikce, kladení pauz, kde jsou potřeba, aby posluchač vše vstřebal, i kousek herectví, to vše dělá z audioknihy skvost. Miroslavu Táborskému taky skládám hold, jak dobře se popral s cizojazyčnými termíny. Ve většině případů jsem nepostřehl ani náznak po českém přízvuku. Vše opět krásně podbarvuje tematický hudební doprovod, který hraje spíše na melancholickou strunu.
Dvanáct a půl hodin je dostatek času, abyste se do příběhu plně položili. Zkuste to, protože to stojí za to.

Za poskytnutí recenzní audioknihu děkuji vydavatelství OneHotBook.

Knihu lze koupit na stránkách Audiolibrix.

Autor článku: Vojtěch Hamerský

Sdílej

Přečtěte si taky

Předchozí
Next Post »

1 komentářů:

komentářů
26. října 2014 11:12 delete

Žítkovské bohyně mám doma už nějakou dobu. Ale furt jsem se k nim nedostala. Spisovatelka prý dokonce chodila na stejnou školu jako já, :D

Reply
avatar