Srdce má Tappi na správném místě a má ho tak velké jako svoje panděro. Proto není žádný div, když každý z příběhů má úžasnou atmosféru. Postavy jsou kouzelné, jejich chování roztomilé a mladý čtenář si vždy odnese nějaké to poučení.
Možná si říkáte, na jakou knihu zrovna píšu svůj hodnotící text a zda jsem se trochu nespletl. Ne, nespletl, opravdu jsem totiž četl Tappiho příhody a upřímně jsem je hltal jako malý Vojta. Užíval jsem si každou stránku, každou ilustraci, každý prvek knižního zpracování. Výsledkem bylo to, že jsem knihu lehce svíral v rukách, očima se vpíjel do stránek a slovo po slově jsem postupoval každým příběhem, v nichž jsem prožíval dobrodružství třeba společně s vikingem Tappim, sobem Chichotkem či havranem Kecalem. Tappi však nemá pouze zvířecí kamarády, společnost mu občas dělají i takový lovec Haste, kupec Všejed nebo kovář Sigurd.
Příhody Tappiho ze Šeptajícího lesa je první kniha o dobrosrdečném vikingu Tappim, který musí řešit hned několik problémů a překonat pár překážek. Je však víc než o pouhém vikingovi. Je o přátelství, upřímnosti, odvaze. O snech a přáních a o tom, že vše špatné se dá napravit a může z toho vzniknout něco dobrého. Každý příběh mladému čtenáři představuje nějaký problém, který je třeba vyřešit. Občas jsou hrdinové bezradní, někdy udělají chybu v úsudku, ale po celou dobu vyprávění je vždy v příběhu skryta stopa naděje. To je asi hlavní důvod, proč jsem si Tappiho oblíbil - připomíná mi totiž klasické pohádky, jež jsem četl jako mladší. Takové, ve kterých se neskrývá nějaké hluboké morální téma, ale zcela jednoduché poučení, jež se k dítěti dostane nenásilnou formou. Samozřejmě ono samo si to neuvědomuje, protože zcela jednoduše je pohlcen, stejně jako jsem byl já.
O to se zasluhuje zcela bezpochyby prostředí severu a propojení příběhů s folklórem severských zemí. Nyní pomíjím přátelství Tappiho například se sobem Chichotkem, které samo o sobě je sice archetypálním stereotypem (ale podáno velice vkusnou a zábavnou formou), mám na mysli spíše jarla Surkola nebo přítomnost trollů. Pro dětského čtenáře je tedy četba navíc v některých ohledech obohacující.
Obdivuji Marcina Motku za to, že na tak malém prostoru dokáže rozehrát tolik věcí. Příběhy ubíhají jedna báseň, jsou dojemné, ale zároveň akční. Úspěšně kombinuje výstižné popisné pasáže s jednoduchými a přesto údernými dialogy. Právě proto má kniha atmosféru pravých oldschoolových pohádek, ale přitom cílí na dnešní děti. A věřím, že i jim se vtipná dvojice objemného vikinga s roztržitým sobem zalíbí.
Abych však nezapomněl, celé snažení Marcina Mortky by přišlo vniveč nebýt ilustrátorky Marty Kurczewské, která vlastně všem postávám a bytostem v knize vdechla svým malířským umem život. Opravdu, díky jejím ilustracím postavy doslova ožívají před očima. V jednoduchosti je krása, tudíž žádné složité malířské techniky, nýbrž prosté tahy společně s využitím stínování. Výsledkem jsou úchvatné doprovodné obrázky, které uhranou nejednoho člověka. Pokud tedy máte chuť si přečíst něco roztomilého se šťastným koncem (jenž tedy většinou doprovází Tappiho hřmotný smích), je tato kniha právě pro vás. A hlavně pro všechny rodiče, kteří chtějí svým dítkům předčítat kvalitní příběhy.
2 komentářů
komentářůJežiš, to je naprosto úžasně roztomilé. :-D
ReplyTohle si asi budu muset přečíst! :o)
Reply