[Téma blogu] | Když půjčuji knihy


Nejsem typický knihomol. Nesyslím své knihy v knihovničce, abych se na ně koukal a prášilo se na ně. Už dříve jsem půjčoval knihy svým známým či rodinným příbuzným a čím dál tím více chci, aby se mé knižní krásky ocitaly i v jiných rukou než pouze v těch mých.

Poslední dobou se moje touha půjčovat knihy stala téměř každodenní realitou. Sám sebe teď beru jako knihovníka ve své vlastní knihovně, kde platí má pravidla a nikdo mi do práce takříkajíc "nekafrá". Ani ta pravidla nejsou nijak přísná, spíše se jedná o nepsaný standard, že své knihy půjčuji pouze lidem, kterým věřím. Nejsem sice typ člověka, kterému když někdo vrátí knihu s ohnutým rohem, tak dělá vědu, ale přesto jsem vždy velmi spokojený, pokud se mi knížka vrátí zpět do knihovny v co nejméně zničeném stavu.

Role prostředníka při půjčování knih je vlastně dost super. Proč? Dělám službu knize. A dělám službu také tomu, komu knihu půjčuji. Úkolem knihy je, aby se četla. A já ji pouze hledám  nového dočasného partnera, který si chce nějakou knihu přečíst. Je to tak jednoduché, avšak zároveň natolik složité. Vybrat a půjčit správnou knihu totiž není jen tak. Myslím si, že to chce vrozenou empatii a cit pro to číst nejen v knihách, ale i v samotných lidech.



Proto jsem kariéru osobního knihovníka prozatím rozjel hlavně v rámci rodiny. Půjčuji knihy sestře a babičce, sem tam se o knihách pobavím s mamkou. Pozoruhodné je, že jsou to všechno ženy a přitom každá z jiné generace. Pro každou z nich tak hledám tipy z jiné oblasti literatury. Občas to bývá složité, trefit se do vkusu. O to větší mám radost, když se má půjčená kniha čte. Když se čte se s lehkostí a "nelze se od ní odtrhnout". Celé prázdniny po určitých intervalech vždy nakouknu k ségře, jak pokročila s readingem Harryho Pottera (nyní má u sebe Prince dvojí krve) a tak trochu jí závidím, že má jednak tolik času na čtení a jednak, že vlastně v takovéto formě poprvé prožívá Harry dobrodružství.

Již od března pravidelně půjčuji knihy babičce. Tedy - nejdříve to začalo audioknihou Žítkovské bohyně, kterou jí Ježíšek přinesl pod stromeček (a kterou navíc poslechla téměř vkuse). Pak nějakou dobu nebylo nic, až jednoho dne jsem dostal za úkol vybrat knihu, jež by si babička mohla přečíst. Zvolil jsem oddechovku - Mazaného medvídka od Johna J. Lamba. Kniha se babičce velmi zalíbila a možná díky tomu jí čtení začalo více bavit. A to i přes fakt, že má problém s očima a nemůže je zase tolik namáhat. Proto mě neustále udivuje, když přečte jednu knihu a jde si za mnou ihned pro nějakou další.



Nejvíc mi však udělá radost, když o knize a o jejích pocitech z četby zpětně hovoří. Ano, sice téměř pokaždé slyším, že to bylo velmi dobře napsané, ale pak mi k jedné knize řekne, že byla velmi napínavá, ke druhé zase, že se jí líbilo prostředí, jež ji v duchu přeneslo do dětských let, či u třetí, že se s osudy postav dokázala sžít a jejich dialogy byly velmi autentické. Chvíli si povídáme. Některé kousky jsem sám nečetl, ale pouze vím, že by se jí mohly líbit. To jí pak říkám různé informace a zajímavosti (například, že Kateřina Tučková dostala za Vyhnání Gerty Schnirch literární cenu a proto se to babičce četlo tak dobře).

A to je přesně to, co od svých knih chci. Aby přinášely radost i dalším lidem, nejenom mě. Aby sloužily svému účelu a aby tak činily co nejlépe. Jsem rád, že se jim v tomto ohledu daří, rozdávají radost a ten všemi chtěný "čtenářský požitek". Jakmile mi babička vrátí knihu zpět a já ji dám na své místo, představuji si, jak si ji v budoucnu s chutí přečtou další čtenáři. Protože to je jejich úkol - rozdávat radost.

A co dosud moje babička přečetla?

 

Autor článku: EclecticGuy

Sdílej

Přečtěte si taky

Předchozí
Next Post »

7 komentářů

komentářů
13. srpna 2015 v 17:41 delete

Tenhle článek se mi ale vůbec nelíbí. *Truc* :(

Reply
avatar
13. srpna 2015 v 17:58 delete

Třeba moje babička si nemůže vynachválit Královnu Tearlingu, mluví o ní pořád dokonce i se svou sestrou, a stále se mě ptá, kdy že ji donesu ten druhý díl. Nenechá si vysvětlit, že ještě nevyšel :D

Reply
avatar
14. srpna 2015 v 1:16 delete

Sakra. Stále mám čtvercového žlutého Melvila u sebe. Ale já ji vrátím, přísahám!! :D Jen to teď mám k tobě trochu dál. Nicméně je super, že můžeš takhle půjčovat knihy v rodině. Jediný, kdo by z toho u nás mohl mít požitek je brácha, ale ten je spíš na fantasy a pak odborné a motivační. YOungadultovky s hot hlavním hrdinou by ho moc nevzaly. Proč asi :D

Reply
avatar
15. srpna 2015 v 21:03 delete

Ano, rozhodně souhlasím s tím, že doporučování knih vyžaduje určitou míru empatie :)

Já tedy své knihy půjčuji jen těm, kterým věřím absolutně bezvýhradně, a i tak trpím...ale funguji jako osobní doplňovač košíků při cestách do knihovny. A nutno dodat, že už jsem byla v této své funkci několikrát obdařena pochvalou!

Reply
avatar
18. srpna 2015 v 10:47 delete

Já taky strašně moc ráda půjčuji lidem své knihy. Většinou svým kamarádkám ze školy, protože u nás doma bohužel nikdo nečte. No..možná jedině mamka, ale ta přečte jednu knihu za dva roky, takže to moc jako čtení nepočítám :D Každopádně super článek :)

Reply
avatar
Anonymní
18. srpna 2015 v 20:48 delete

Půjčuji knihy kolegům v práci. Mám sešitek, kam zapisuji, komu jsem co půjčila. Tak mám přehled, kde se která z knih nachází a navíc knihomolům nepůjčuji knihy víckrát :) Jsou to spolehliví lidé, knihy mi vracejí ve slušném stavu, někteří mi za ně nosí i čokoládu :)
Líbí se mi názor, že to je služba knihám :) Souhlasím, čím více lidí se dozví o zajímavé knize, tím lépe :)

Reply
avatar