Míla Linc, narozený 13. října 1982 v Praze, je českým autorem fantasy literatury. V počátcích své tvorby se stal známý díky povídkám, v nichž se objevuje dobrodruh Roggeveev. Kromě povídek má také na svědomí knihy Stín Černého hvozdu a Mrtví muži netančí, Absolutní spravedlnost (série Mark Stone) a příručky Středověký svět a Středověký svět 2.
Moje první otázka míří nejspíše přímo k začátku. Jak jste se přesně dostal k žánru fantasy? Bylo to podníceno pouze studiem na univerzitě nebo byl nějaký zlom, něco, co vás postrčilo k této literatuře?
Zrovna nedávno jsme to rozebírali během dlouhé cesty vlakem. Díval jsem se na zasněžené závěje a vzpomínal si na svého prvního Tolkiena. Vím, že paměti se moc věřit nedá, takže možná jsou vzpomínky trochu zabarvené, ale vybavuji si, jak mě ve třetí nebo ve čtvrté třídě naprosto odrovnal. Tak moc, že jsem začal vymýšlet vlastní světy. A to mi zůstalo až dodnes.
Co na to vaši příbuzní? Byly nějaké kritické ohlasy? Přeci jen, v době, kdy jste publikoval svoji první povídku, fantasy nebyla nic moc známého a světoborného. I když nebyl žánr v plenkách, byl i přesto v nějakých větších punčocháčích.
Nemyslím, že by to v té době bylo tak zlé. Psal se rok 1999 a fantasy už tehdy docela frčela. I když teprve v té době se začínali číst i čeští autoři (respektive docházelo k odhalení některých anglicky znějících pseudonymů). Tehdy vlastně rostla generace dnešních spisovatelů. Někteří v té době začínali spolu se mnou (třeba Pavel Renčín), jiní vystoupili už "hotoví", ale přesto na počátku své cesty (třeba Vladimír Šlechta). A všechno se to krásně sešlo ve sborníku Drakobijci, který vlastně odstartoval éru české fantasy. Což bylo moje obrovské štěstí, že jsem se na téhle vlně mohl svézt.
Od doby Harryho Pottera se s fantasy doslova roztrhl pytel a tento žánr zažil ohromný "boom", nejen v množství produkce, ale i čtenářů. Co říkáte na skok na poli fantasy literatury za posledních deset let?
Myslím, že literatura se mění neustále. Za těch deset let se změnila hned několikrát. Klasická fantasy zůstává pořád stejně oblíbená, ale mění se módní vlny, které se přelévají sem a tam. Jeden čas to byla městská fantasy, jindy upíři, dneska letí steampunk. Co přijde dalšího, je těžké odhadovat… Ale na druhou stranu, kdyby se ten žánr takhle rychle neměnil, asi by to znamenalo, že je mrtvý. Je dobře, že není.
S předcházející otázkou souvisí i ta další. Jak se díváte na kvalitu děl vydávaných v dnešní době? Je něco pravdy na tom, že fantasy čím dál víc upadá co do kvality?
Vždycky existovaly dobré a špatné knížky. To, že máme pocit, že kdysi bylo víc těch dobrých je prostý: na ty špatné se zapomnělo. V čítankách je jenom to nejlepší z nejlepšího. A vsadím se, že i v době Národního obrození vycházely tuny sraček, o kterých se dneska nemluví. Spíš je problém v tom, že těch knih vychází dneska hodně a čtenář se jen obtížně orientuje (zvlášť u začínajících autorů) a častěji sáhne po něčem, co není jeho šálek kávy. Já to řeším tím, že si vždycky pročtu recenze, zkouknu stránky Legie.info a také se podívám na nakladatele a redaktora a podle toho se rozhoduji. Zatím mne tenhle systém příliš nezklamal.
Co vás podnítilo k napsání Stínu Černého hvozdu a Mrtvých mužů (Mrtví muži netančí pozn. red.)? Stvořil jste si vlastní svět. Byla to náhlá inspirace, nebo výsledek tvrdé práce a zkoumání terénu?
Když jsem začínal, tak jsem měl "klasický" fantasy svět, smíchaný ze všeho možného. Tahle míchanina, která spojovala nespojitelné, s přibývajícími povídkami přestávala fungovat. V jedné z nich se hlavní hrdina podíval i na kraj světa, kde ležel Černý hvozd. Když jsem pak hledal prostředí, které by ustálo celou knihu, tak jsem to rozvinul právě kolem něj. Vsadil jsem na klasickou fantasy i na oblibu historie, a vytvořil "pseudohistorický" svět - tedy takový, který co nejvěrněji odráží naše dějiny a ducha doby, a přesto to naše dějiny nejsou.
Během čtení Mrtvých mužů jsem si všiml, že jste se vypracoval a kniha je o něco lepší, než předchozí. Vnímáte to tak i vy? Psali se vám Mrtví muži snadněji?
Jestli je druhá kniha lepší než první, to musí posoudit čtenáři. Sám za sebe mohu jen říct, že se snažím psát tak nejlíp, jak dovedu. A pokud tedy lepší je, pak je to pro čtenáře jedině dobře. Psalo se mi o mnoho lépe. První knížka je hrozně těžká, protože nevíte, co přesně čekat. Máte před sebou oceán textu a nevíte, jak si s ním poradit. Musíte se naučit myslet jinak než u povídek - myslet na stavbu celého příběhu, na tisíc dalších věcí. Je to nekonečná práce, kdy ani nevíte, jestli to dokončíte, jestli na to budete mít sílu. U druhé knížky už víte, že za ty dva roky tam nějaký výsledek čeká…
Míváte spisovatelské bloky? Jak se s nimi vyrovnáváte?
Mívám. Někdy prostě jen čučím do monitoru a pofňukávám si, jindy je to potřeba oddechnout si a získat nadhled - většinou v polovině knížky potřebuji minimálně měsíc, abych si srovnal všechno to, co se tam děje a co je potřeba domyslet. V takovém případě pak píši nějaké články nebo recenze, abych nevyšel ze cviku.
Proč vás tolik fascinuje zrovna 17. století?
Je to neskutečně zajímavá doba. Má v sobě hodně z romantiky středověku - rytíře, princezny, slavné a velké bitvy, skutečné hrdinství, které je základem mnoha příběhů. Navíc je tu i pár dalších "použitelných" věcí: neuvěřitelně hutná atmosféra naprosté zkázy, zničená města, náboženské pogromy, loupežníci v lesích… Příběhy z téhle doby vybočují ze šedého průměru, voní exotikou a přesto nejsou pro milovníky klasické fantasy se středověkými kulisami až tak cizí. A kromě toho tam je i řada osobních libůstek, jako že třeba jít za mušketýra znamená o několik desítek lehčí zavazadla, protože nemusím tahat desetikilovou kroužkovku a další těžké vybavení (smích).
V pražské knihovně jste organizoval nepřeberné množství conů, mezi jinými i workshopy tvůrčího psaní. Jak vidíte českou spisovatelskou scénu? Jsou podle na obzoru nějaké mladé talenty?
Talenty jsou na obzoru skoro neustále. Někteří z nich vydrží, jiní zazáří a zhasnou a někteří se neodváží ani publikovat. Za tu dobu, co se snažím "učit" psaní, jsem potkal několik lidí, kteří, pokud vydrží, budou patřit za pár let mezi špičky a někteří z nich mi šlapou na paty nebo mě rovnou předběhli. Takže pořád se něco děje a to je dobře.
Mrtví muži končí jaksi otevřeně - alespoň pro mne. Je možné, že se dočkáme nějakého pokračování, byť třeba i volného?
Mrtví muži jsou první díl volné trilogie. Každá kniha bude vyprávět vlastní příběh, ale na pozadí toho všeho běží ještě jeden velký, tajemný… V současné době vzniká druhý díl, který - když to všechno půjde podle plánu - bychom chtěli vydat ještě letos. Jsem téměř v jedné třetině textu a další stránky utěšeně naskakují, takže si dávám docela velké šance. Sice zároveň pracuji na další věci, ale myslím, že do měsíce bych mohl dokončit základní kostru a pak už to půjde samo.
Co chystáte pro své čtenáře do budoucna?
Nedávno jsem dopsal svůj díl do série Agent JFK, který by snad měl vyjít i letos. John Francis Kovář se podívá do 17. století mezi mušketýry, tak snad se mu tam bude líbit. Svět Černého hvozdu čeká další kniha (onen avizovaný druhý díl "Když se pohne les" a kromě toho vyjde pár povídek, které už nějakou dobu čekají na vydání). Největší kus práce mi teď zabírá psaní románu podle filmového scénáře, který vypráví o Janu Žižkovi. Je to historická detektivka s milostnou zápletkou, spoustou krvavých bitev a lehkým nádechem historické fantasy. Tak jsem zvědav, jak se s tím poperu, ale zatím to vypadá na řádně ponurou akční jízdu naší temnou historií.
Míla Linc, narozený 13. října 1982 v Praze, je českým autorem fantasy literatury. V počátcích své tvorby se stal známý díky povídkám, v nichž se objevuje dobrodruh Roggeveev. Z jeho známějších povídek můžeme jmenovat například Žlutého draka (dobrodružná fantasy), Děti Štěstěny (historická fantasy) nebo třeba také Skřety (inspirace Tolkienem). V současné době pracuje v Ústřední knihovně Jiřího Mahena v Brně. Z jeho tvorby je vidět, že se rád nechává inspirovat dějinami, to vysvětluje jeho zájem zejména o 17. století. Vždy se také pilo (výjimkou není ani ono zmíněné 17. století) a pít bude, není proto překvapením, že jeho oblíbenou značkou piva jsou Svijany a Dačický. Pokud ho někdo z odvážlivců pozve, má zajisté zaručen přísun nových informací z jeho života.
Dohledatelné zde: http://www.fantasya.cz/clanek/nekdy-proste-jen-cucim-do-monitoru-a-pofnukavam-si-rika-mila-linc
Rozhovor sepsán pro web: Fantasya.cz
