[Recenze] | Tereza Matoušková - Vílí kruhy


Tereza "Temnářka" Matoušková je mladá, leč již zavedenější spisovatelka fantasy literatury, která se snaží v tomto oboru prosadit. Její první dvě knihy vyšly vlastním nákladem a až ta třetí (Hladová přání) vyšla pod hlavičkou nakladatelství Krigl. Nejnovější počin přináší fanouškům další cestu do fiktivního světa zvaný Podmoří.

Vílí kruhy jsou v pořadí čtvrtá kniha Terezy Matouškové. Nemohu je bohužel porovnávat s její dřívější tvorbou, neboť ji nemám načtenou, ale o celkovém vývinu lze mluvit už jen díky tomu, jak se autorka posunula od samonákladu po vydání knihy zavedeným nakladatelstvím. Z toho aspoň předpokládám, že se vyvinul i autorčin styl a že využívá postupů, které jí byly předtím neznámé. To jsou však pouze mé úsudky.

Co mě k Vílím kruhům přitáhlo není pouze fakt, že znám autorku osobně, ale také to, že jsem si chtěl konečně ze světa Podmoří něco přečíst a též zjistit, jak se to nadále má s aktuální situací české nemainstreamové fantastiky. Vedlejším důvodem je i krásná obálka Aleny Kubíkové, jejíž další kresby se skví i uvnitř knihy. A je na ně opravdu radost pohledět.


Vílí kruhy si získali moji oblibu kvůli několika skutečnostem. Za prvé je to autorčino rozhodnutí psát příběhy z Podmoří, které spadají pod žánr zvaný arcanepunk. Mix magie a techniky je mi ve fantasy hodně blízký, tudíž bylo hodně příjemné číst o využívání magie, ale zároveň o tom, že je Podmoří závislé na určitém mechanismu, které je poháněno technickými součástkami. S tím také souvisí, že jsou Vílí kruhy současně i dystopií. Sice ne klasickou, ale přesto dostatečně velkou, aby se mohlo říct, že kniha spadá i pod tento žánr.

Můžu napsat, že Vílí kruhy jsou temnější, než jsem čekal. Neočekávejte sice hektolitry prolité krve a tisíce padlých, ale zaručuji, že svojí atmosférou dostatečně navnadí. Víly tu jsou totiž jak bezbranné, tak též pěkně kruté, což lze říct i o přítomných čarodějích. Kniha tedy není žádnou pohádkou na večerní čtení pro děti. Autorčin styl je hezky popisný (velmi dobře dokáže popsat postavy, emoce, okolí) a zároveň jaksi "strohý". To pouze podtrhuje hutnou atmosféru. Dialogy postav jsou promyšlené (tedy nic prvoplánového), na druhou stranu však by se mohlo říct, že někdy až příliš předem naplánované, aby postavy vyslovily a vykonaly něco, což si autorka už dávno rozvrhla. Činy hlavních hrdinů mají logická zdůvodnění, jednají tedy tak, jak by měli v závislosti na situaci.


Někomu to možná může vadit, ale líbilo se mi dobře dávkované střídání dějových linií, které se vlastně pomalu, ale jistě, splétaly do jedné. Jednotlivé úhly pohledu a jejich obměňování činí celou knihu dynamickou, tedy čtení nenudí a čtenář je dokonce spíš vtažen do děje mnohem lépe. Navíc je vidět, že Tereza Matoušková má svůj svět promyšlený, a to mnohdy i do docela malých detailů. Líčení o tom, jak se to vlastně má s podmořskými bohy, je toho přímým důkazem.

Přesto však na Vílích kruzích shledávám pár věcí, které kazily můj čtenářský zážitek. Ta první je zaviněna mnou. Vílí kruhy jsou první knihou Terezy Matouškové, kterou jsem přečetl. S Podmořím jsem se tak setkal poprvé a při čtení jsem se nemohl ubránit dojmu, že mi něco chybí. Nevím přesně co, ale neužíval jsem si četbu tak, jak bych zřejmě posprávnu měl. Třeba by mi pomohlo, kdybych předtím četl Hladová přání (mám pocit, že by to určitě pomohlo). Druhou věcí je Femorian a jeho choutky. Chápu, že knižní hrdinové nemusí být pouze sluníčkoví a mohou být také pěkní podivíni se svými úchylkami. Co ale autorka zakomponovala do své knihy mi připomínalo spíše variaci na Padesát odstínů šedi a vůbec mi to ke zbytku neladilo dohromady. Nepomohlo ani mé odhodlání a přesvědčení, že si na to zvyknu. Tou poslední je samotný koncept - zdálo se mi, že první polovina knihy postrádá hlubší smysl (alespoň její větší část), vše jde pozvolna a není mnohdy ani jisté, kam to vše směřuje a zda nějaký cíl vůbec existuje. Naopak druhá polovina je akční a je v ní ukryt autorčin cit pro fázování, což je vzhledem k jakési "nefunkčnosti" první poloviny příběhu tak trochu paradox.

Na závěr řeknu pouze to, že Vílí kruhy stojí za přečtení, ale nebudou úplně pro každého, fanoušci fantastiky si však jistě přijdou na své. Osobně jsem zvědav, jak se Tereza Matoušková popere se svoji další připravovanou knihou.

◀ Hodnocení: 70 % 

V případě, že Vás Vílí kruhy zaujaly, neváhejte navštívit stránky nakladatelství Mytago a podívat se na bližší informace.

Autor článku: EclecticGuy

Sdílej

Přečtěte si taky

Předchozí
Next Post »

2 komentářů

komentářů
11. srpna 2015 v 17:30 delete

Hladová přání sa mi páčili, takže som zvedavá aj na túto knihu, obzvlášť na autorkine postavy, ktoré v HP nemali až toľko priestoru, ale na jej blogu vyzerali ako zaujímavá skupina. :D Po tvojej recenzii ma teda celkom zaujíma (a desí zároveň) Femorian. :D

Reply
avatar
11. srpna 2015 v 17:57 delete

Vílí kruhy jsem si před nějakou dobou koupila, ale ještě jsem si je nestihla přečíst (ano, stydím se), jen je vážně hodně knih, které si chci přečíst ještě před nimi... pevně věřím, že pokud to nezvládnu o prázdninách, ve volných chvílích na koleji se mi to povede. :)

- mikulovatereza.blogspot.cz

Reply
avatar