Zobrazují se příspěvky se štítkemKrimi. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemKrimi. Zobrazit všechny příspěvky

[Recenze] | Michael Robotham - V podezření


V podezření je další kniha Michaela Robothama, kterou nakladatelství Moba vydalo. V sérii případů s psychologem Josephem O'Loughlinem se však jedná chronologicky o první knihu. I proto stojí za to si V podezření přečíst.

Joseph O'Loughlin nevede zase tak hrozný život. Má ženu a dceru, zavedenou praxi ve městě a jeho pacienti jsou s jeho prací spokojení. Jediné, co to kazí, je přicházející parkinsonova nemoc, kvůli níž má Joseph občas potíže s koordinací svého těla. Psycholog se čistou náhodou stává součástí případu - zprvu jako konzultant na žádost vrchního inspektora. Ale postupně se z něho stává v očích vyšetřujících pachatel. Kořist. Joseph má čím dál větší podezření, že se vraždu ženy na něj snaží hodit jeden z jeho pacientů...

S Michaelem Robothamem jsem se již setkal. Jeho Řekni lituji jsem si dost užil, a proto jsem se na V podezření jednak těšil, ale měl také náležité obavy, jestli bude začátek série tak dobrý, jako šestý díl. Moje obavy byly zbytečné a australský spisovatel mi potvrdil, že psát opravdu umí. Dobře. Jednoduše. Čtivě. Zkrátka tak, aby si zajistil moji plnou pozornost vždy na několik desítek stránek. Kde u ostatních knih přečtu během cesty trolejbusem takových dvacet stránek, u Robothama nemám problém se čtyřiceti.



Nechápejte mě však špatně. Robothamův styl není prostoduchý, je spíš čtenářovi víc přístupný. Australský spisovatel si totiž na nic nehraje, využívá jednoduchý jazyk a sem tam si dovolí člověku přednést pár odborných termínů v souvislosti s Josephovou odborností a vyšetřováním. Překvapivá je spíše lehkost s jakou dokáže vyprávět každodenní starosti hlavního hrdiny a proplétat je se všemi zvraty ve vyšetřovaném případu. Na jednu stranu tu je dějová linie samotného Josepha O'Loughlina, kde autor řeší a velmi zdařile přibližuje jeho rodinné a zdravotní problémy či myšlenkové pochody. Na tu druhou je skoro v celé knize přítomno vyšetřování, jež je na první pohled docela přímočaré, ale až po čase vyjde najevo, jak moc ho Robotham zamotal a co všechno k němu ještě přidal.



Věřte mi, když vám řeknu, že těch 450 stran tedy uteče jako voda. Kniha se čte sama, minimálně postava Josepha O'Loughlina vám přiroste k srdci, všechny charaktery a jejich chování jsou uvěřitelné. Dějová linie je opět velmi bohatě poseta zvraty a různými odbočkami, které mají za úkol čtenáře vyvést z rovnováhy. Jestli něco Robotham umí, tak člověka pořádně napnout a znejistit, zda je to skutečně tak, jak se Joseph domnívá, že je. Proto mohu V podezření pouze doporučit, nešlápnete vedle.

◀ Hodnocení: 95 % ▶

Za recenzní výtisk děkuji KNIHCENTRUM.cz.

V případě, že Vás kniha zaujala, neváhejte se podívat stránky nakladatelství MOBA.

[Recenze] | Paula Hawkins - Dívka ve vlaku

O touze pomoct i zcela neznámým lidem

Dívka ve vlaku je knihou, která v zahraničí prolomila rekordy prodejnosti nevídaným způsobem a stala se knihou roku 2015. Zcela oprávněně je toto dílo přirovnáváno ke Zmizelé, ale otázkou spíše je, zda si kniha takovou pozornost opravdu zaslouží? 

Rachel každý den dojíždí do Londýna a večer se vrací zpět do Ashbury. Pokaždé se jí naskýtá pohled na domy, které sídlí při trati. Zvláště na jeden, v němž bydlí Jason a Jess, pár, kterému to podle Rachel ladí každým coulem. Tedy, oni se tak nejmenují, ale mladá žena si s pomocí těchto vymyšlených jmen ráda představuje, že pár dobře zná. Při jedné cestě však Rachel uvidí po boku Jess někoho jiného než Jasona. Je jím vysoký snědý muž a nezdráhá se Jess vášnivě políbit. Kdo to je? A proč Jess svého Jasona podvádí? O to víc Rachel překvapí zpráva, že se „její“ Jess pohřešuje.

Jestliže člověk poprvé uchopí do ruky Dívku ve vlaku, musí si uvědomit jednu věc – není to Zmizelá, i když mají obě knihy mnoho společných prvků. Dívku ve vlaku lze ke Zmizelé přirovnávat, nikoliv však porovnávat, neboť se jedná o dvě odlišná pojetí příběhu. Tato kniha se ve svém jádru zaměřuje spíše na psychologii postav než na samotný prvek napětí, řeší zejména vazby mezi jednotlivými postavami. Těch je hrstka a musí se Paule Hawkins nechat, že i s tak malým počtem postav dokázala rozehrát velmi slušnou partii. Ženské hrdinky (z jejichž pohledu je zároveň příběh vyprávěn) jsou celkem tři – Rachel, Anna, jež nyní žije s Racheliným exmanželem, a pak Megan, neboli Jess. Nejvýraznější mužské postavy zastupují Tom, Annin současný manžel, a Scott, manžel Megan a navíc podezřelý z její vraždy.

Dívka ve vlaku je čtivou knihou, jež bude mít člověk přečtenou za chvíli, pokud se do ní ponoří. Autorka využívá jednoduchý jazyk, takže není problém toto dílo během několika hodin přečíst. Pro čtenáře, který má však již něco načteno, může být kniha snadno zklamáním. Úvodní třetina se zbytečně táhne a nemá jak člověka oslovit a vtáhnout do děje. Po ní se sice styl vyprávění trochu změní a vše nabere větší spád, ale příběh je stále nicneříkající. Konstrukce příběhu působí tuctově, postavy jsou ploché, nevýrazné a nelze si k nim najít nějaký vztah. Při čtení knihy se navíc nelze ubránit pocitu, že je psána na efekt, aby se svezla na vlně a spadla do v současnosti oblíbené kategorie psychologických thrillerů. Což není úplně špatná věc, ale celkem hodně toho o povaze knihy vypovídá.

Přitom kniha jako celek špatná není. Paula Hawkins s přehledem zvládá tvořit propracované dialogy, ale nemá cit pro důvěryhodné vztahy a vazby, díky nimž by byla kniha opravdu atmosférická. Takto není problém knihu po pár desítkách stran odložit s tím, že si člověk další část přečte „za chvíli“. Ani dost dobře povedený konec nezachraňuje celkový dojem, jenž je dosti pošmourný. Jako oddechové čtení není Dívka ve vlaku špatná, ale rozhodně to není literatura na samotné špici, která by se měla porovnávat se Zmizelou.

◀ Hodnocení: 60 % ▶

[Recenze] | Michael Robotham - Řekni lituji


Když se mi Řekni lituji dostalo poprvé do rukou, řekl jsem si, že si ji co nejdříve přečtu. Což bylo již před pár měsíci. A až nyní jsem se přesvědčil, že by neuškodilo, kdybych si přečetl opět nějakou krimi literaturu. Musím říct, že jsem byl slepý a vůči knize opravdu nespravedlivý, protože Řekni lituji je detektivní thriller se vším všudy, a já ji celou dobu přehlížel.

Před třemi lety zmizely z městečka Bingham dvě dívky - Tash a Piper. Zpočátku po nich jejich rodiny pátraly všemožnými způsoby, avšak postupem času tato událost upadá v zapomnění, má se totiž za to, že dívky utekly z domovů ze své vlastní vůle. Jednoho večera v Binghamu je brutálně zavražděn manželský pár a hlavním podezřelým je psychicky narušený mladík. K vyšetřování je povolán také psycholog Joseph O'Loughlin, který má sepsat chlapcův psychologický profil a posoudit, zda by byl schopen dvojnásobné vraždy. V tu dobu je také v jezeře nalezeno mrtvé tělo mladé ženy. Všechny případy se pro psychologa začnou až nebezpečně moc splétat dohromady.


Řekni lituji začíná vcelku nevinně. A přesto hned od začátku zaujme. Samotné první stránky patří zápisu Piper, jedné z unesených dívek, popisuje, jak to vše vlastně začalo. Pak dostává prostor psycholog O'Loughlin, který je téměř okamžitě přivolán k případu v Oxfordu. Michael Robotham také navodil atmosféru severské detektivky, protože kromě O'Loughlin kromě vyšetřování také řeší rodinné problémy - současně se stará o svoji patnáctiletou dceru Charlie, která si skrze své pubertální období hraje na rebelku. Mé obavy, že příběh bude vyprávěn v duchu severských detektivních příběhů, byly naštěstí téměř hned zažehnány, neboť co nejvíce prostoru dostalo právě samotné vyšetřování.

Vůbec netuším, proč jsem o autorovi či alespoň o sérii s psychologem O'Loughlinem neslyšel dříve, protože Michael Robotham napsal kriminální thriller, v němž dostane čtenář vše, co lze od detektivky čekat. Řekni lituji člověka hned přitáhne zejména díky dvěma dějovým liniím, u kterých jsem sice ze začátku nenašel nějakou sebemenší spojitosti, ale s počtem přečtených stránek se návaznost našla a neustále posilovala. Právě tohle je asi nejlepší prvek na celé knize, protože se obě linie velmi dobře doplňují. Navíc je jak dějová linka Piper, tak i O'Loughlina psána v první osobě, což jen podtrhuje čtenářský zážitek. Člověk má totiž pocit, že vše prožívá s nimi.


Stále mě fascinuje, jak australský spisovatel dokázal po celou dobu udržet napětí. Kniha má v překladu téměř 490 stran a po celou dobu čtení jsem u sebe nezaznamenal, že bych se nudil. Čerpal jsem informace od Piper i O'Loughlina s vervou a chtěl jsem za každou cenu vědět, kdo dívky unesl a zavraždil manželský pár. S každou novou informací jsem teoretizoval a vyškrtával postavy, které žádnou vraždu nespáchaly. Michael Robotham navíc dokázal, že pojem gradace mu není cizí, tudíž po celou dobu se nabírají obrátky. Zejména v druhé polovině knihy pak psycholog skáče z akce do akce a závěr je zkrátka třešničkou na dortu, grandiózní finále, u něhož se mi až třepaly prsty.

◀ Hodnocení: 95 % ▶

Za recenzní výtisk děkuji KNIHCENTRUM.cz.

V případě, že Vás kniha zaujala, neváhejte se podívat stránky nakladatelství MOBA.

Kjell Ola Dahl - Podezřelý

Další kniha ze série severských detektivek, které jsou u nás (ale i jinde) dost populární. To je Podezřelý z produkce nakladatelství Moba. Autorem knihy je Kjell Ola Dahl, který je zároveň autorem dalších úspěšných psychologických thrillerů. Musím se však přiznat, že navzdory tomu si mě nezískal.

Bylo by sice úplně nejlepší, když bych nastínil alespoň něco z děje. Prozradím tak maximálně to, že hlavním hrdinou je policajt Frank Frølich, který se zamiluje do ženy. Má to háček - Elisabethin bratr je známý kriminálník. To je v kostce všechno, dál nemám co vyprávět. Problémem totiž je, že už teď jsem nastínil zhruba prvních padesát stran.

Dál je tu samozřejmě vražda, kterou Frank vyšetřuje. Přimíchá se do toho i menší zvrat a pokračuje se ve vyšetřování. Musím říct, že onen zvrat je na knize asi nejlépe uchopitelný (i když na druhou stranu jeho vyřešení docela předvídatelné), neboť Podezřelý oplývá mnoha hluchými místy. Začátek je nijaký, nezajímavý. Člověk nemůže přímo říct, co si o tom myslet, protože se skoro nic nedozví (to tedy má s hlavním hrdinou podobné).

Po již zmíněných prvních padesáti stranách se zdánlivě dává vše do pohybu, ale jen na chvíli, aby pak zase Kjell Ola Dahl ustrnul a nechal příběh plavat téměř sám od sebe. Vyšetřování totiž nemá čím zaujmout, kromě dvou situací tu nebylo nic, čeho bych se mohl jako čtenář chytit a nepustit. Maximálně tak, co jsem dostal, byla velká psychologická sonda do života jednoho policejního vyšetřovatele. Ani jako thriller Podezřelý neobstává - právě kvůli důvodu výše. Autor mne nedokázal nijak napnout a navnadit. Frank i Elisabeth mi byli absolutně ukradení, neměl jsem proč se o ně strachovat.

Vím, že Podezřelý je koncipován spíše jako psychologický thriller než jako detektivka, ale i jako psychologickému thrilleru se mu nedaří zaujmout. Je až příliš suchopárný a nezáživný na to, aby splnil svoji funkci. Což je škoda, protože ten, kdo se severskou literaturou Podezřelým začne, si o ní učiní zkreslený obraz.

Lisa Jackson - Všechno mi řekni

Lisa Jackson je fanouškům psychologických thrillerů víceméně známá. S touto autorkou mám zkušenosti díky její knize Noc předtím, která se jí dost povedla. Jak je na tom však Všechno mi řekni? Lepší? Horší? Stojí vůbec za přečtení?

Lisa Jackson umí psát. To mi ostatně ukázala už v knize Noc předtím. Všechno mi řekni pokračuje docela dost ve stejných stopách (samozřejmě s mírnými novinkami/odchylkami). Blondell O'Henryová sedí za údajnou vraždu své dcery a vážném ublížení na zdraví svých dalších dvou dětí. Jaké je ale překvapení, když po zhruba dvou letech její syn změní výpověď v její nevinnu. Novinářka Nikki Gilletteová je ochotná jakýmkoliv způsobem zjistit, proč a zda Blondell svojí dceru opravdu zabila.

Pokud by vás to nezaujalo, tak mě naopak dost. Lise Jackson se nedá upřít to, že dokáže čtenáře napnout. Děj knihy Všechno mi řekni totiž není zas tak zamotaný, jak mnohdy u thrillerů a detektivek bývá, ba naopak - je docela přímočarý (avšak v tom dobrém slova smyslu). Hlavní devízou je ale to, jak silnou atmosféru autorka dokáže v průběhu pár stránek vybudovat.

Lisa Jackson si v tomto vede perfektně. Na druhou stranu jsem neměl ze čtení takový pocit jako u Noci předtím. Všechno mi řekni disponuje menším napětím, už jen kvůli tomu, že téměř celou dobu probíhá vyšetřování a investigativní novinařina a nic dalšího se kromě dvou scén neděje. Noc předtím v tomto byla více akčnější. Autorka v této knize taky dost ráda odbočí a něco málo sepíše i o sexuálních hrátkách ústřední dvojice. Je hezké, že se snaží příběh něčím doplnit, ale ne vždy to sedí, mnohdy se jedná spíše o rušící prvek.

Všechno mi řekni je dobře napsaný thriller. Není to však nic, co by nedokázal napsat nikdo jiný. Proto se kniha řadí spíše do průměru v porovnání s dalšími autory a jejich knihami. Na druhou stranu se jedná o dobře podanou kombinace psychologického románu, thrilleru a detektivky.


[Recenze] | Dan T. Sehlberg - Mona

O malé holčičce zabíjející ve virtuálním i reálném světě

Mona je další z knih severských autorů, které Kniha Zlín pravidelně vydává. V tomto případě se však ani tak nejedná o - v dnešní době populární - severskou detektivku, nýbrž o specifičtější žánr, jenž se dá nazvat techno-thrillerem. Jsou seveřané dobří i mimo pole krimi příběhů? Nebo by měli zůstat u vyšetřování vražd?












Hlavní roli v knize zastává stockholmský profesor informatiky, Eric Söderqvist, který úspěšně pokračuje se svým projektem, který se nazývá Mind surf. Pomocí něho může člověk svými myšlenkami procházet internet. Jedná se tak o unikátní spojení biologie a techniky. Jeho manželka Hanna přístroj též vyzkouší, druhý den i Ericův mecenáš. U obou dvou se brzo projevuje zvláštní neidentifikovatelná nemoc, která je nejspíš i infekční. Oba lidé jsou totiž infikování virem nazývaný Mona, který má na svědomí Samír Mustafa, jenž vir naprogramoval tak, aby zruinoval izraelskou ekonomiku. Proto se Mona vyskytla i na stránkách izraelské banky, pro kterou Hanna pracuje a jejíž stránky za pomocí Mind surfu navštívila. Ericovi nezbývá, než se sám vydat na cestu přes půl světa a přesvědčit Samíra, aby mu vydal antivir.

Thriller, který má grády

Mona je zajímavým počinem ze severu a právě díky ní jsem zjistil, že dobrý thriller se může zrodit všude. Zejména, když je zajímavé téma. Právě díky tomu kniha u čtenáře šanci snadno zvítězit a najít si k němu cestu, protože Mona by nebyla tím, čím je, bez zapojení veškerých technologických postupů a termínů. Z obyčejného thrilleru se tak stává podivuhodná směs, která však funguje. A není se čemu divit, když samotný autor má mnohaletou zkušenost v oblasti IT. A aby své zkušenosti nějak zužitkoval, rozhodl se napsat svůj vůbec první literární počin, kde se snoubí napětí s akcí. Navíc se člověk ledasčemu přiučí. Už jen kvůli spojení politiky, terorismu, vědy, neurologie a IT.

Dan T. Sehlberg ty dva nejdůležitější aspekty (napětí a akce) kombinuje s lehkostí. Jdou nesporně ruku v ruce, ale autor častěji využívá sílu jen jednoho z nich - buďto poklidného vyprávění, které však nutí čtenáře číst díky náznakům věcí nadcházejících, nebo zběsilé pasáže plné zvratů a překvapujících činů hlavních protagonistů.

Je také velmi zajímavé pozorovat dva hlavní úhly pohledu, které lidem Sehlberg předkládá. Jeden zachycuje Erica Söderqvista a jeho tvrdohlavé rozhodnutí vydat se po stopách až k samotnému tvůrci zákeřného biologicko-počítačového viru. Druhý pak odkrývá plány a chování íránských teroristů. Více pozornosti se samozřejmě dočká Eric, ale poměr obou hlavních linií neurazí, protože dost prostoru se dává i vyprávění z "druhé strany".

Bichle by si zasloužila nebýt bichlí

Mona je autorův literární debut. U některých začínajících autorů - a je to i případ Dana T. Sehlberga  - dochází k sepsání až nadměrného množství informací. I Mona oplývá na mnoha místech až příliš podrobnými popisy, které v knize jsou na úkor většího spádu a akce. Být Mona o zhruba 100 stránek chudší, byla by na tom mnohem líp, čtenář by měl z jejího čtení větší zážitek. Takto je nutné občas přetrpět nafouknuté pasáže, jež mohly působit lépe. Přesto je Mona svěží techno-thriller (nebo také tech-fi), který dokazuje sílu severských autorů.









Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji knihkupectví KNIHCENTRUM.

Knihu lze koupit v e-shopu knihkupectví KNIHCENTRUM.

[Recenze] | Karin Slaughter - Město policajtů

Atlanta patří policajtům

Válka s Vietnamem, homofobie, rasismus, konzervatismus - o tomhle všem je kniha Město policajtů. Detektivka v kombinaci s výše vypsanými aspekty, jež jsou nedílnou součástí příběhu, vytváří z knihy poutavé čtení, od něhož se mnohdy nelze odtrhnout.













Píše se rok 1974. Morálka v Atlantě (i v celých USA) je mizerná, Amerika prohrála vietnamskou válku. Co je však ještě horší, v atlantských ulicích řádí sériový vrah, který má spadeno na muže z řad policistů. V tu dobu se ke sboru přidává Kate, kterou pod svá ochranná křídla vezme Maggie a pomalu se pouštějí do vyšetřování na svoji vlastní pěst. Už jen z toho důvodu, že sériový vrah málem zabil Maggiina bratra, Jimmyho.

Detektivka s přesahem

Hned zprvu poznamenám, že toto bylo moje první seznámení s Karin Slaughter. A rozhodně nebylo špatné, ba naopak. To, co jsem dostal, bylo trochu něco jiného než jsem předpokládal, ale rozhodně to bylo potěšující překvapení. Autorka totiž Město policajtů pojala jako detektivku, která se odehrává v Atlantě roku 1974 a má tak navozovat atmosféru detektivek staré škole (minimálně oním prostředím). Do toho však přimíchává problematiku rasismu nebo emancipace žen. Dále ve své knize třeba píše o homofobii nebo demoralizaci lidí.
Tyto aspekty do klasického detektivního příběhu implementuje s citem. Čtenář nenabude pocitu, že by byl o řešení detektivní zápletky nějako ochuzen. Spíše naopak - zapojení osobních problémů hlavních představitelů pouze umocňuje čtenářský zážitek a knihu tak doplňuje o zajímavá fakta. Žádná vata, co se týče těchto doplňujících prvků, nýbrž hezky promísená kombinace, která dokáže zaujmout.
Vše podtrhuje schopnost Karin Slaughter napsat čtivý text. Nevyužívá nějakých složitých postupů, píše víceméně "lidsky", nic zbytečně nepřikrášluje. Celé téma dokáže uchopit, držet se nějaké struktury a na správných místech také čtenáře napnout. Bez těchto schopností by bylo Město policajtů kvalitativně o řád níž. Líbilo se mi, jak autorka dokázala věrohodně se vším všudy vykreslit psychologii postav. Jejich činy tudíž měly smysl a řádné opodstatnění a mezi nimi pak hezky stvořila vztahy. A vůbec celkově věrohodně popsala situaci v Atlantě roku 1974.
Méně věrohodné je však fakt, že hlavní protagonistky, Kate a Maggie, vyřeší celý případ během několika dní. Stane se toho sice hodně, ale ne dost na to, aby policistky měly reálnou šanci dopadnout sériového vraha tak brzo. Fakt, který kazí výsledný zážitek, ale ne natolik, aby byla celá kniha zatracována. Město policajtů je detektivka, která stojí za přečtení. Poutavá, svižná, drsná... A tak se mi to líbilo.

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Domino.

Knihu lze koupit v e-shopu nakladatelství Domino.

[Recenze] | Peter May - Šachové figurky

Před zakončením série je nutno rozehrát ještě jednu partii

Trilogie z ostrova Lewis Šachovými figurkami končí. Co Fina ještě do té doby čeká a nemine? Jedno je jisté - začne vyšetřovat nový případ a bude se muset opět postavit své minulosti čelem. Tentokrát je do toho více než zapletený jeho starý kamarád z dětství, jenž z úspěšného kluka vyrostl v tajemného pytláka.













Když Fin s Piskořem naleznou na dně vyschlého jezera letadlo, ani za nic na světě by bývalého policistu nenapadlo, že je uvnitř mrtvý jejich kamarád z dětských let, Roddy. Od té doby se však vztah, který by se dal po dlouhé době mezi Finem a Piskořem opět označit za přátelský, změní. Piskoř není k nalezení a stává se tak automaticky podezřelý z Roddyho vraždy. Fin se i přes to, že již není součástí policie, vydává pátrat po stopách vraždy dávno minulé. Netuší ale, kam ho až zavedou.

Detektivní aspekt není ten hlavní

S Finem Macleodem se čtenář setkává potřetí a naposledy. Je to rozloučení, které nijak sérii neshazuje, v klidu si drží svůj průměr. Peter May navíc Šachové figurky koncipuje trochu jinak než předchozí díly, tudíž lze v jeho díle opět nalézt něco nového, i když to hlavní zůstává stejné. To, co se nemění, je totiž zavedená kombinace detektivky a psychologického příběhu podtržená dobrým vyprávěním ze strany Petera Maye. Ten opět využívá svého vypravěčského umu a nabízí tak knihu plnou barvitých popisů okolní přírody.
Díky tomu se i Šachové figurky stávají v trilogii knihou, jenž čerpá ze své temné podstaty, nasává energii a vytváří ponurou atmosféru, která pak formuje celý příběh. I nyní je Finův případ v lecčems naturalistický, lidský a pro člověka tak hodně blízký. Zvlášť, když je zatížen svými osobními problémy, které se mnohdy týkají jeho minulosti.
A právě o ní se Peter May v Šachových figurkách dost často opírá. Vzpomínky Fina Macleoda tu dostávají dost prostoru na to, aby se čtenář s bývalým policistou zase o něco sblížil a poznal kus jeho minulosti, která je též temná a bez skrupulí. Přesto jsem hltal stránku za stránkou, a to zejména z důvodu celého kontextu. Chtěl jsem vědět, co přesně se stalo mezi Finem a Piskořem. Jak do toho přesně zapadá Roddy. Zda má Piskoř s Roddyho smrtí něco do činění. Otázky se zprvu kupily jedna na druhou, ale postupně po vrstvách odpadávaly.
Zdálo se mi však, že detektivní linka šla až příliš do pozadí a Finovy vzpomínky si uzurpovaly až moc velký prostor. Rovnováha byla z předchozích dílů byla pryč, místo toho se z detektivky primárně stal sociologicko-psychologický román s prvky detektivního příběhu, což je od původního konceptu trochu mimo. Samotný závěr knihy byl zrychlený, naproti tomu, jak se zbytek nesl v docela poklidném duchu. Přišel mi jaksi useknutý, nedotažený, ale přesto důstojný. Zasloužil by si trochu rozvinout, ale i tak jsem si jej vychutnal a byl jsem rád, že jsem si mohl tuto trilogii přečíst.

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Host.

Knihu lze koupit v e-shopu nakladatelství Host.

[Recenze] | Henning Mankell - Vrazi bez tváře

Klasika mezi seveřany v audiu, to je první Wallander



V roce 2013 vydalo nakladatelství Host Vrahy bez tváře v českém překladu od Henninga Mankella, který se dá považovat za základ v oblasti autorů severských detektivek. Je tedy asi více než logické, že se OneHotBook rozhodlo o rok později tento příběh převést do audio podoby.


Zima/Wallander se blíží

Henning Mankell vytvořil postavu Kurta Wallandera na počátku 90. let a uvedl ho na literární půdu v díle Vrazi bez tváře. S tímto komisařem následně sepsal dalších 10 knih a proslavil se tak po celém světě. A přesto je s podivem, jakou podobu Vrazi bez tváře mají, jakožto spisovatelský debut.
Autor totiž přichází s drsným detektivním příběhem se silným sociálním přesahem. Lidé, kteří si užívají četbu detektivek staré školy mají s Vrahy bez tváře možnost si jeden takový užít, a to dokonce se sluchátkami v uších. Co se týče samotné detektivní linie, tu nelze považovat za něco extra, ale jedná o velmi solidní zápletku s pěkným základem. V kombinaci s osobním životem komisaře, který se s případem prolíná a zároveň s ním nemá moc co společného, se však z příběhu stává živější dílo. Autor využívá detailních popisů, které však vyznívají stroze a podtrhují tak surovost a drsnost místa, kde se příběh odehrává.



Požitek z něj ale v tomto případě přináší hlavně OneHotBook v čele s Jiřím Vyorálkem, který se načtení drsného vypravěčského stylu zhostil na výbornou. Musím se přiznat, že jsem si musel na hlas Jiřího Vyorálka zprvu zvyknout. Nepasoval mi k Wallanderovi úplně přesně, ale jak minuty a následně i kapitoly ubíhaly, přišel jsem jeho dikci na chuť a nechal se příběhem unášet. Je totiž fakt, že se jeho mírně nakřáplý hlas k melancholickému Wallanderovi a surovému vyprávění hodí. Navíc s ním dokáže bez problémů pracovat a oddělit tak jednotlivé postavy od sebe, což vždy shledávám jako plus u každé audioknihy. Jedinou výtku bych měl k hudebním předělům, které dle mého zas tak moc k příběhu nepasují. Měl jsem představu ponuřejší melodie a klimbavějšího rytmu. Zvolený doprovod mi však až tolik s obsahem knihy nepasoval, což neznamená, že se mi nelíbil.
Pokud tedy člověk hledá detektivku, která vychází ze staré školy a má zároveň na sobě nestíratelnou nálepku "severská krimi", jsou Vrazi bez tváře tou pravou volbou.

Za poskytnutí recenzní audioknihu děkuji vydavatelství OneHotBook.

Knihu lze koupit na stránkách Audiolibrix.

[Recenze] | R. Voosen, K.S. Danielsson - Jako zvěř

Oběti jsou vražděny nemilosrdným způsobem - jako zvěř




Spisovatelská dvojice Roman Voosen a Kerstin Signe Danielsson přichází k českým čtenářům podruhé s dalším thrillerem, který opět představuje v hlavních rolích Ingrid Nyströmovou a Stinu Forssovou.




Neznámý muž si užívá procházku se svým psem, když tu najednou uslyší jeho štěkot. Pak již jen stačí postřehnout, jak se mu do těla zavrtává jeden šíp za druhým. Mrtvola člověka je nalezena o několik hodin později přivázaná v poloze, která má odkazovat na smrt jednoho ze svatých. Nejhorší na tom je, že tohle není jediná oběť. Zanedlouho poté se objevuje další mrtvola, které opět odkazuje na dalšího svatého. Ingrid Nyströmová nemá tedy jinou možnost, než povolat zpět do služby svéráznou Stinu Forssovou.

Správně napínavé, ale místy dlouhé

Roman Voosen a Kerstin Signe Danielsson se vracejí s ústřední vyšetřovatelskou dvojicí Nyströmová a Forssová navíc s temnějším příběhem a zajímavou zápletkou. V prvé řadě musím poznamenat, že Jako zvěř nemá žádnou hlubokou návaznost na Motýlí dům, jde spíše o volné pokračování, které lze číst bez toho, aniž byste měli za sebou předchozí knihu. Bylo by možná dobré mít Motýlí dům načtený pro porovnání těchto dvou knih, ale není to úplná nutnost.
Jako zvěř je totiž místy napínavější a temnější díky naturalistickým prvkům. Detailní popisy obětí jsou tu tedy samozřejmostí, tudíž lze knihu doporučit spíše silnějším povahám. Méně otrlejší čtenář však také nebude mít velký problém Jako zvěř přečíst, maximálně se mu z představy mučeného člověka či roztrženého těla vedví udělá mírně nevolno. Ke knize a k těmto případům však takovéto detailní popisy patří.
Jako zvěř je správná severská detektivka ze švédského prostředí - napínavá až do konce s jistotou, že nikdo do té doby nezjistí, kdo je vrahem. Zároveň mě na knize fascinoval fakt, jak se v průběhu čtení střídaly postavy a měnily se tak úhly pohledu mnohdy na jednu a tu samou situaci. Ústřední postavy mi byly hned bližší. Ještě víc, když se autorské duo rozhodlo do příběhu zakomponovat jejich osobní život (jak je u severských detektivek běžné).
Jako zvěř není úplně vynikající detektivkou či thrillerem, ale zaslouží si pozornost. A to i přesto, že je delší, než by podle mého měla být. Necelých 400 stran není zas tak moc, ale přesto byly některé pasáže zdlouhavé či přímo zbytečné. Rozhodně by si kniha zasloužila zkrátit alespoň o pár desítek stran, dostala by větší spád a člověk by tak neměl nutkání některé scény přeskočit.

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství MOBA.

Knihu lze koupit na e-shopu nakladatelství MOBA.