Zobrazují se příspěvky se štítkemKomiks. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemKomiks. Zobrazit všechny příspěvky

[3x RECENZE] | Umění války + Postava ve stínu + Strážci Aquaterry


Trojlístek knižních mini recenzí.

▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰


Sun C' - Umění války - komiksová adaptace


Komiksová adaptace Umění války je zdařilým dílem, které věrně čtenáři přibližuje veškeré náležitosti, které by měl nejen válečník zohlednit při nadcházející bitvě. Kniha je také odrazovým můstkem v nynější době, například v oblasti vrcholného managementu, vedení firem apod. Tato komiksová adaptace umění války přibližuje líbivým způsobem. Nijak okleštěným, ba naopak. Komiksová forma dává této knize a jejímu vyprávění nový rozměr a čtenář si tak dokáže vyprávění s pomocí ilustrátora Pata Katze živě představit.

◀ Hodnocení: 80 % 

Za recenzní výtisk děkuji Knihy Dobrovský.


▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰



John Bellairs - Postava ve stínu





Druhý díl série Lewis Barnavelt se stejnojmenným hlavním hrdinou přináší další fantaskní dobrodružství oplývající záhadami a tajemstvími a na Lewise opět čeká nový nepřítel. Bohužel, druhý díl je značně slabší než jeho předchůdce. Postava Lewise se během celé knihy takřka nevyvíjí, hlavní zápletka je vyřešená během chvíle a čekáme na ni velmi dlouho. První polovina knihy je nezáživná a rozhodně by bylo třeba ji oživit nějakou akcí. Zároveň je příběh velmi prostoduchý a naivní, což lze přičíst i době, kdy byla kniha napsána (polovina 70. let minulého století).

◀ Hodnocení: 40 % 

Za recenzní výtisk děkuji Knihy Dobrovský.


▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰




Bernd Perplies & Christian Humberg - Strážci Aquaterry





První díl série Strážci Aquaterry přináší mix fantasy a sci-fi vyprávění, přitom se jeho příběh odehrává na planetě Zemi. Má to zhruba všechno, co byste od takového mixu chtěli - všemožné rasy obývající Zemi a mluvící různými jazyky, hoverboardy a další technologické vychytávky. Chvílemi to funguje dobře, chvílemi naopak ne. Místo označení Young Adult na obálce bych se klonil k označení Middle Grade literatura vzhledem ke stáří hlavních hrdinů. Bernd Perplies mne dokázal připoutat se svojí sérií Věk magie, počátek této série mne však tolik neuhranul. K postavám jsem si nevybudoval žádný vztah a příběhem jsem pouze lehce proplouval bez většího zájmu, což je škoda.

◀ Hodnocení: 60 % 

Za recenzní výtisk děkuji Knihy Dobrovský.

[Recenze] | Kazu Kibuishi - Amulet 3: Výprava v oblacích



Třetí díl série Amulat je tady. Tentokrát se s nim čtenáři vydají do vzduchu a prozkoumají město v oblacích. Udržuje si Amulet stejné tempo a dokáže i dál něčím překvapit?

Amulet sem do České republiky vtrhl jako déšť z čistého nebe. I když produkce komiksů a grafických románů v našich končinách posiluje, přesto si nakladatelé netroufnou vydat úplně všechno, co v zahraničí sklízí obdiv a slávu. A některé kousky, které by měly sklízet plody ovoce, se mohou tak trochu ztratit ve víru velké knižní produkce. O Amuletu se zas tolik nemluví, ale věřte, že je to přesně ten typ komiksové série, jež má šanci čtenáře příjemně překvapit.

Jak, ptáte se? Amulet  potažmo pak jeho autor Kazu Kibuishi  totiž velmi zdařile kombinuje východní i západní mindset a tuto kombinaci pak přenáší do finálního výsledku. Styl kresby totiž velmi nápadně připomíná mangu (alespoň její základy) a přístup k vyprávění příběhu naopak kopíruje hollywoodské dobrodružné filmy. Autor však absolutně nenásilnou formou vytváří svůj vlastní svět a pouze si dopomáhá tím, co už jsme zkrátka viděli v jiných komiksech, filmech či četli v jiných knihách.


Třetí díl Amuletu, jenž nese název Výprava v oblacích, sice dějově sérii extrémně neposunuje, ale zato má jiné přednosti. Mezi tu nejhlavnější jistě patří barvitost vyprávění a fokus na prostředí, ve kterém se hlavní hrdinové ocitají. Dalo by se tak říci, že třetí Amulet představuje vizuální orgie, které na čtenáře působí co nejefektivněji. Nejvíce tomu dopomáhá hra barev, která je místy vysoce kontrastní. Kazu Kibuishi se však v případě vážných scén nebojí přistoupit na minimalismus a takové scény podtrhnout velmi omezený spektrem barev s důrazem na jednu hlavní barvu. Ta pak velmi dobře zdůrazňuje různé emoce.

Sérii Amulet můžu doporučit všem. I těm, kteří komiksu nijak nepropadli, ale přesto si občas pustí nějaký ten animovaný film. Pohádkovost, hravost, ale přitom společně s dobrodružstvím a napětím je tu dostatek. Tak vzhůru do oblak!

◀ Hodnocení: 90 % 

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Paseka.

[Recenze] | Joe Hill & Gabriel Rodriguze - Zámek a klíč 4: Klíče království


Nakladatelství Comics Centrum vydalo i čtvrtý díl fantaskní komiksové série Zámek a klíč, jejíž autory jsou spisovatel a scénárista Joe Hill a kreslíř Gabriel Rodriguez. Tento svazek, stejně jako minulý, vyšel opět v edici Na přání v omezeném počtu kusů a rozhodně je škoda, pokud ho nemáte doma.

Obrátky se navyšují. Zack se stále snaží získat skrze sourozence Klíčovy klíč Omega. Nic na světě však nejde přesně podle plánu a i honba za vytouženým klíčem je komplikovaná. Zack se tudíž musí uchýlit k všemožným praktikám, aby nebyla prozrazena jeho pravá identita a aby získal to, po čem tolik prahne.



To je vše, co potřebujete vědět. Nic víc říct ani nemůžu, neboť bych prozradil vše důležité, co je jinak pro čtenáře vždy prvkem překvapení. A nepřeháním, když řeknu, že v tomto díle jich je opravdu dost. Čtvrtý svazek Zámku a klíče je totiž vcelku přelomový - v pěti kapitolách se toho stačí udát hodně. Klíče království jsou opět napínavé a atmosferické čtení, kde si člověk vychutnává nejen kresbu, ale i samotný příběh. To je hlavní, co se mi na Zámku a klíči líbí - kombinace temného Hillova vyprávění s Rodriguezovou kresbou, která využívá výrazných linií.

Líbil se mi i samotný začátek komiksu, který se nese spíše v jakémsi nadneseném duchu. Kresba je místy až cartoonová a tvůrci si v úvodu se čtenářem dost hrají. Pak ale příběh pokračuje stylem, na jaký je už zvyklý. Nejdřív plyne pozvolna, ale brzo nastávají první zvraty, tudíž graduje velmi rychle. Právě to zprvu pomalé a po nějaké chvíli zběsilé nabírání otáček je pro Zámek a klíč typické, co zároveň u čtenářů funguje.



Co považuji u této komiksové série za excelentní, je psychický vývoj postav. A také to, jak se na ně tvůrci v různých fázích více či méně zaměřují. Díky tomu se tak člověk může stejně dobře seznámit s každým ze sourozenců Klíčových - Tylerem, Kinsey i Bodym. V tomto díle se něco málo dozvíme i o Zackovi, ale jinak je toho samozřejmě mnohem víc stále zahalenou rouškou tajemství.

Fascinuje mě, jak je Zámek a klíč temnější a temnější. Zvlášť čtvrtý díl je téměř hned od začátku plný krve a čiré nenávisti. Neříkám, že vás to nějak poznamená, ale že série dost zdrsněla. Atmosféra by se dala snadno krájet. Zvlášť v poslední kapitole, která mě zatím jako jediná z celé série dokonce zvedla ze židle svým prohnaným, ale zároveň dokonale promyšleným cliffhangerem. Nechte se tedy zlákat a přečtěte si Zámek a klíč.

◀ Hodnocení: 100 % 

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Comics Centrum.

V případě, že Vás kniha zaujala, neváhejte se podívat stránky nakladatelství Comics Centrum.

[Recenze] | Kevin Eastman & Peter Laird - Želvy Ninja: Menu číslo 1 + 2


Snad všichni je znají. A kdo ne, ten to bezpochyby rychle napraví, protože o nich minimálně slyšel. To, že jsou Želvy Ninja stále v kurzu, dokazuje i vznik amerického filmového remaku, na nějž v dohledné době naváže i druhý díl. Není proto divu, že se i v našich končinách fanoušci dočkali a mohou si přečíst první svazky komiksového příběhu o přerostlých želvách, které ovládají schopnosti ninjů.

Leonardo, Raphaelo, Michelangelo a Donatello - to jsou naši hrdinové. Ve světě, kde není Batman, Superman ani Spider-Man, se lidé dočkají pomoci jedině těchto želv ninja, přerostlých zelených a maskovaných mutantů. V Menu číslo 1 se želvy musí postavit přímo proti svému úhlavnímu nepříteli - samotnému Trhačovi. Chce totiž na nich provést svoji pomstu z minulosti a nic a nikdo mu v tom nezabrání. Želvy se v průběhu svého dobrodružství setkávají April O'Neilovou, televizní reportérkou, která jako první člověk vyslechne příběh zelených plazů. Ve druhém svazku se Leonardo, Raphaelo, Michelangelo a Donatello vydávají do vesmíru, na planetu, které vládnou podivní a krutí triceratoni. Želvy tak musí zjistit, jak se vypořádat s utlačovateli planety a hlavně, jak se dostat zpět na Zemi. Aby se tak stalo, využívají služeb průvodce - vědce v těle robota jménem Honeycutt.


Vzpomínám si na doby, kdy jsem jako malý každé ráno vstával, abych sledoval Pokémony, My z Kačerova nebo právě Želvy Ninja. Právě animovaný seriál tyto mutantí hrdiny proslavil asi nejvíc, za jistou klasiku v rámci oddechovek považuji i filmovou trilogii z devadesátých let (tak trochu moje srdcovka). Na české vydání komiksu jsem se tedy patřičně těšil. Moje očekávání se splnila, dostal jsem pořádnou dávku nostalgie, drsného vyprávění, bojových scén, ale i vcelku šílených momentů.

Nenechte se zmást. Komiksové želvy nejsou tak roztomiloučké jako ty seriálové. Leonardo, Raphaelo, Michelangelo a Donatello se zde chovají víc drsně a vyspěle. Stále jsou to puberťáci, ale z vlastností jim typických si toho vzali pramálo. Jistě za to může i kresba, díky které vypadají želvy trochu zlověstněji. Dospělému čtenáři tento fakt rozhodně vadit nebude, překvapení však mohou být ti, jež jsou vyloženě zvyklí na mírumilovné a naivní ninja plazí bojovníky. Každopádně to beru jako plus - nic nesmí být pořád sluníčkové.


Příběhově jsou oba dva svazky bez problémů. Ten první víceméně vypráví klasický souboj proti zloduchovi, který se žene za pomstou, a připravuje čtenáře na druhý díl. Želvy řeší, kam zmizel Tříska a tak se vydávají po jeho stopách do tajemné budovy, kde se to hemží podivnými roboty. Čirou náhodou spustí zařízení, které je vypraví na zcela cizí planetu. A právě druhý svazek je důkazem, že komiksové Želvy Ninja jsou zcela jiné než ty filmové. Boj proti robotickým výtvorům a cestování v čase je zkrátka něco jiného, než neustále bojovat proti přisluhovačům Trhače. Menu číslo 2 tedy může překvapit ještě víc než jeho předchůdce, ale není to rozhodně špatně.

Kresba Kevina Eastmana a Petera Lairda hodně využívá stínování, díky kterému komiksy získávají hloubku a ponuřejší atmosféru. Je sice drsná, ale přesto hezká na pohled, člověk se jí může kochat a obdivovat ji. Autoři se navíc snaží tvořit komiks co nejvíce pestrobarevný, Eastman a Laird se opravdu nebojí využívat velké škály barev, které navzájem vytvářejí kontrast nebo se naopak krásně doplňují.

I když nejste skálopevný fanoušek Želv Ninja, četbu prvních dvou svazků si dozajista vychutnáte, věřte mi.

◀ Hodnocení: 90 % 

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Comics Centrum.

V případě, že Vás kniha zaujala, neváhejte se podívat stránky nakladatelství Comics Centrum.

[Recenze] | Frank Miller - Teror ve jménu víry


Komiks, který jde proti proudu. Který je aktuální, kontroverzní, krutý a značně ideologický. Pokud však na něčem dělá Frank Miller, pokušení přečíst si daný komiks je mnohem větší než milion negativních názorů. A kolik jich právě na Teror ve jménu víry je...

Přesto přese všechnu kritiku na nejnovější počin Franka Millera, bude můj názor vesměs pozitivní. Abychom si hned ze začátku rozuměli - já nesouhlasím s ideologií, kterou autor v komiksu prezentuje. Nemůžu se s ní ztotožnit i přes fakt, co vše mají islamisté na svědomí. Oplácet zlo zlem je prostě špatné, a proto v tomto ohledu nemá Miller u mě žádné sympatie. Je otázkou, jak moc chtěl americký kreslíř šokovat, jak moc myslel to, co v Teroru ve jménu víry vypráví. A věřím, že to je diskuse na dlouhou dobu.


Pokud však budeme koukat na kresbu a příběh, nezbude nám nic jiného, než Millerovi zatleskat a poklonit se mu. Tam, kde se svým stylem začal u Sin City a pokračoval u 300, tady jeho um dosahuje vrcholu. Proč? 

Vezměme to od začátku. Teror ve jménu víry měl původně existovat jako komiks s Batmanem v hlavní roli. Z toho však nějak sešlo a místo toho se hlavní role ujala postava Správkař. Další postava - Natálie Stacková - nápadně připomíná Catwoman. Ti dva se pak postaví svatým bojovníkům, kteří chtějí zničit celé Empire City. A neváhají využít těch nejbrutálnějších technik. Tak trochu superhrdinský komiks v jiném hávu, že?


Tím nejhlavnějším tahákem je však kresba. Kdo se s Millerovým stylem už měl tu čest setkat, bude uchvácen. Kdo ještě nikoliv, bude docela překvapen. Americký autor pracuje s motivem černobílé kresby, kterou mnohdy doplní o jeden výrazný barevný prvek. Červené podrážky bot, modré tetování, růžové rty. Pokaždé je barvou obraz jaksi umocněný - tak, aby nejspíš ještě více vynikla černobílá kombinace. Frank Miller se už samotnou kresbou záměrně snaží navodit ponurou atmosféru a chaotické chování hrdinů - různými škrábanci, cákanci a šumem společně s užitím čar různé tloušťky. Kresba tak vypadá, jako by byla provedena surově, až skoro nedbale. Paradoxně právě tímto si mě Teror ve jménu víry získal.


Ať už vyznívá komiks xenofobně a islamofobisticky, člověk musí uznat, že Frank Miller je ve svém oboru špička, která umí udělat dobrý komiks. A jako takový hodnotím Teror ve jménu víry velmi pozitivně.

◀ Hodnocení: 90 % 

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Comics Centrum.

V případě, že Vás kniha zaujala, neváhejte se podívat stránky nakladatelství Comics Centrum.

[Recenze] | Jan Strnad, Richard Corben - Ragemoor


Ragemoor je autorský počin Jana Strnada a Richarda Corbena, kteří si řekli, že by spolu mohli stvořit něco menšího. Leč nepovedlo se a z jejich spolupráce vzešla rovnou celá komiksová kniha. A rozhodně by si ji neměli nechat ujít fanoušci Edgara Allana Poea či H. P. Lovecrafta, Ragemoor totiž nese dědictví průkopníků hororového žánru a úspěšně s ním dál pracuje v obrázkové formě.

Zámek Ragemoor je místem, jež je opředeno velkou mocí. Ožívají tu největší hrůzy, které nejnovější návštěvníci pociťují na vlastní kůži. Zvláště Herbertův strýc a sestřenice, ti totiž nedokáží uvěřit prokletí zámku a nedbají Herbertova varování.


Tam, kde Poe nebo Lovecraft skončili, tam Strnad a Corben pokračují a posouvají laťku výš. Všechny představy totiž zhmotňují černobílé sekvence obrazů. Černobílá barva je tady důležitější než kdy jindy. Pokud by byl komiks celobarevný, dost by mu to uškodilo. Užitím černé a bílé vynikne hra stínů a navíc podtrhne atmosféru, kterou duo Strnad a Corben pro čtenáře připravili. Všeobjímající pocit strachu jsem pociťoval při čtení již několika prvních stránek. Autoři nevyužívají jen kresby, ale také úderných dialogů. Spolu dávají Ragemooru podobu komiksu s jasným cílem - přinést zpět ducha starých dobrých hororových příběhů.



Co se týče dialogů, tak se může zdát, že jsou mnohdy plné patosu, ale přitom skvěle umocňují bezmocnost hlavních hrdinů. Ti - díky tomu, že jim jde o život - nejsou "ukecaní", jednotlivé rozhovory mají spíše vysvětlovací formu, seznamují čtenáře s kletbou zámku a všemi bizarnostmi, které se v něm objevují. Ty naopak vynikají díky zvláštní kresbě. Zvláště u lidí vytváří dojem trojrozměrnosti a jakési plastičnosti, to vše za mistrně použitého stínování. S tímto typem kresby jsem se dosud nesetkal a upřímně jsem se musel chvíli snažit, abych si na ni zvykl. Jakmile se však stalo, komiks jsem si plnými doušky vychutnával.

Stále mě fascinuje, jak moc mě některé pasáže dokázaly dostat do kolen a přimět ani nedýchat. Ragemoor toho skrývá mnohé, chvíli sledujete, jak mezi sebou hlavní hrdinové promlouvá a vzápětí skrze stránky cítíte, jak se samotné základy zámku chvějí a vyslovují touhu po duších návštěvníků. Věřte mi, když vám řeknu, že Ragemoor není pouze na jedno přečtení. Chce to, abyste si ho přečetli několikrát a pokaždé si vychutnali políčko za políčkem a nasáli hutnou atmosféru. A pokud se vám nic nestane, budete mít zkrátka štěstí.

◀ Hodnocení: 90 % 

V případě, že Vás komiks zaujal, neváhejte se podívat stránky nakladatelství Comics Centrum.

[Recenze] | Eric Powell - Goon: Samej průšvih

Název opravdu nelže. Ve třetím Goonovi je to fakticky samej průšvih. Goon a Franky se totiž musí vypořádat s obří zombie opicí i obrovitým lizardem Lagarto Hombrem. A když se na scéně objeví Hellboy? To si už Goon jistě říká, ať se propadne do pekel.

Eric Powell potřetí oživuje dvojici Goona a Frankyho, aby se znovu bránili všem nebezpečím, která na ně číhají. A´ť už se jedná o zombíky, pekelné návštěvníky nebo sličné dámy. Neustále si musí dávat pozor. Na ně samotné by toho však bylo moc, a proto si čas od času přivolají na pomoc své prapodivné známé. Například vlkodlaka Merla nebo vědce Hieronima Slitinu a jeho obřího robota Bruna. Je to skvadra po čertech zajímavá. Minimálně se zombíkama si poradí.

Americký komiksový kreslíř přináší čtenáři opět spoustu zábavy, která se skrývá ve čtyřech fantasmagorických kapitolách. Navíc se zdá, že Powell do toho šlápl a servíruje hned dvojnásobnou porci akce, hlášek, odkazů a bizarních scén. Právě kombinace těchto prvků je to, kvůli čemu je Goon tím, čím je. Na jednu stranu si hraje na vážný komiksový počin, na tu druhou si vzápětí sám ze sebe dělá neskutečnou srandu, paroduje stereotypy, bortí zaryté představy a zkrátka nechává čtenáře, aby se královsky bavil.

Samej průšvih však rovnou nabízí i kombinaci žánrů. Powell povedeně míchá fantasy, sci-fi i hororové prvky dohromady a pak tento koktejl obohacuje pop-kulturními odkazy a hláškami svým osobitým způsobem. A i když je v jeho komiksech přítomna jakási hlavní dějová linie, i tady si v klidu dovoluje několik odboček, jež paradoxně vždy celý komiks zvláštně osvěží a dodají mu řádný drajv.

To se týká zejména bitky Lagarta Hombre s přerostlým Goonem (jež je podle mě krásným odkazem a parodií na Godzillu) a pak také příchodu Hellboye do Lonely Street. Propojení dvou výtvarných stylů je v tomto případě neskutečný zážitek. Zvlášť, pokud jde o specifický výtvarný projev Mika Mignoly. Je krásné pozorovat, jak se liší i samotný přístup ke zpracování. Zatímco Mignola svojí kresbou vytvoří hutnou atmosféru, Powell naopak pobaví, když Goona a Frankyho společně s Hellboyem postaví do dost šílené situace. Tenhle crossover je sice zvláštní kombinací, ale funguje náramně.

Je třeba se naladit na specifický druh humoru, ale jakmile do komiksu zabřednete, nemáte šanci se čtením jen tak přestat. Ať už díky hláškám, nebo díky propracované kresbě. Uběhne to jako voda a vy budete chtít Samej průšvih přečíst znovu. Tak to udělejte, protože to stojí za to.

◀ Hodnocení: 100 % 

V případě, že Vás komiks zaujal, neváhejte se podívat stránky nakladatelství Comics Centrum.

[Recenze] | Joe Hill & Gabriel Rodriguez - Zámek a klíč: Koruna stínů



Do rukou se mi dostává třetí díl komiksové série Zámek a klíč. A já si říkám, že na to, abych si jeho četbu co nejvíce užil, si musím přečíst znovu první díl a konečně přečíst i díl druhý. Nakonec se mi daří sfouknout všechny tři díly za jeden den a nemohl jsem udělat lépe. Jak si tedy přesně vede Koruna stínů?

Třetí Zámek a klíč je v lecčems stejný, jako jeho předchůdci. Je ponurý, má temnou atmosféru, oplývá precizní kresbou, propracovaným scénářem a navíc opět mapuje psychologii postav. Avšak sám o sobě přináší novinky - předně plno překvapivých zvratů. A právě po obsahové stránce se Koruna stínů těší největšímu rozmachu, neboť se toho v ní děje opravdu hodně.

Měl jsem totiž pocit, že se neustále něco děje. Děj se pořád posouval kupředu a já se zatajeným dechem čekal, co bude dál. Na to, že má Zámek a klíč tak ponurou atmosféru, bych čekal nějaký komorní rozjezd a pomalou gradaci, avšak nebylo tomu tak. Místo toho jsem se dočkal velice napínavého pokračování. Za to, že je třetí díl stejně akční jako předchozí, můžou další klíče, které se v průběhu čtení objevují. A díky nim vzniká plno velmi dobrých zvratů, jež probíhají ve zvláštně propracovaném schématu. Jako kdyby Joe Hill měl ve scénáři speciální poznámky jen pro ně, kdy přesně je má nasadit do akce, aby byly co nejúčinnější.


Jednotlivé zvraty mají dopad na to, co se bude dál v komiksu dít. Hill dokáže čtenáři ukazuje kromě fantaskní záhady s klíči také psychologický dopad na rodinu, které umřel otec a zároveň manžel. Z matky se stane alkoholička, proti níž čím dál častěji vystupuje do opozice její vlastní dcera. Nejmladší syn vše řeší únikem do světa, v níž hlavní roli hrají magické klíče. A nejstarší syn balancuje mezi všemi členy rodiny, snaží se nahradit otce a udržet tak rodinu pohromadě. Spojením těchto dvou obrazů v jeden získává před sebe člověk komiks, který je obsahově velmi dobře vyvážený.

Co by byl však Zámek a klíč bez kresby chillského kreslíře Gabriela Rodrigueze, který vlastně Hillovy nápady utváří do ucelené podoby. Stejně jako námět, tak i Rodriguezova kresba je temná mnohdy až do morku kostí - za pomocí stínování či grimas obličejů, nebo pouhé využití barev, což je zásluhou Jaye Fotose. Příběh tak díky kresbě úplně ožívá a dostává nový rozměr.

To je to hlavní, co na Zámku a klíči miluji. Duo Hill a Rodriguez dokáže s přehledem navnadit atmosféru takovým způsobem, až mám o hlavní hrdiny skutečně strach a zároveň chci vědět, co za tím vším je. Zda se podaří shromáždit všechny klíče a co se pak stane. Mezitím však bych rád viděl ještě pár epických momentů, který v Koruně stínů nebylo zrovna málo.

◀ Hodnocení: 100 % 

V případě, že Vás komiks zaujal, neváhejte se podívat stránky nakladatelství Comics Centrum.

[Recenze] | Eric Powell - Goon 1 + Goon 2

Zombíci, , bitky, přestřelky a skvělá kresba, to je Goon


Roku 2012 Comics Centrum přišlo s dalším komiksem. Jen se potvrdilo to, že lidi z tohoto komiksového nakladatelství umí vybírat kousky, které čtenáře - a zejména pak komiksové faoušky - zaujmou. Tenkrát se vytáhli s Goonem: Nic než utrpení. O rok později zaplavil knihkupectví i druhý díl s podtitulem Mé vražedné dětství. Oba komiksy mají hodně co nabídnout.


Zombík, kam se podíváš

Eric Powell se svým prvním Goonem, který nese název Nic než utrpení, přináší příběh, jenž je zasazen do jednoho malého městečka. To je plné zombíků a jiných monster, kteří se chtějí podrobit celé město a jeho již tak dost vystrašené obyvatele. V tom jim však úspěšně brání Goon a jeho parťák Franky, dvojice opravdu jako vystřižená z nějakého groteskního komiksu. Goon, svalovec, který nejde pro ránu (ať už pěstí, sekerou, kladivem či čímkoliv jiným, co má zrovna po ruce) daleko je typ člověka, za něhož mluví činy. Drobný Franky je oproti němu větší kliďas a když má možnost, snaží se z problému nějak vybruslit, lépe řečeno vykecat. Jestliže ale musí, popadne nejbližší kvér a kulky sviští z jedné strany na druhou.
A tito dva hrdinové stojí proti páterovi monster, vůdcovi všech příšer, jež město západně od Lonely Street okupují. Není to vůbec jednoduché. Někdy vyhrává páter, mnohdy zase Goon s Frankym. Jedno je však jisté - při každé akci, kdy se tyto dvě strany střetnou, se odehrává spousta bitek a je prostor pro mnoho vtipných momentů a nevzejde z toho Nic než utrpení.

Zvrácený vtip, ostrá slova

Čtenáře, kterému se dostane komiks do rukou, zaujme hned krásně barevná obálka, na níž Goon seká zombíkovi hlavu a Franky střílí z kulometu. Už to dává tušit, že Goon: Nic než utrpení nebude oplývat nijak poklidným příběhem. Zároveň však na příběhu není nic zvláštního, je dokonce tak prostoduchý, až je to skoro škoda.
Člověka tak spíše uhrane kombinace různých prvků, které se v komiksu pojí dohromady, než samotný příběh. Ten ani příběhem jako takovým není. Komiks obsahuje hned několik minipříběhů, které na sebe volně navazují a dávají tak dohromady jeden větší. Přičemž hlavní myšlenkou je jen a pouze boj proti páterovi monster a jeho přisluhovačům.
Ona kombinace však uchvátí člověka mnohem víc. Směs zvráceného vtipu, ostrých slov a perfektní kresby je tím hlavním, co na komiksu čtenář ocení. V jednu chvíli doprovází Goona a Franka temné, atmosférické prostředí, v tu další se pak mydlí s nepřáteli hlava nehlava, kulky sviští, sekery lítají, rány pěstí padají na ksichty všech zombích ksindlů. Karta se vzápětí obrací, když si Powell udělá z příběhu ještě větší srandu a nasazuje do hry svůj specifický humor.
A tahle těkavá látka je přesně to, co Goonovi nejvíce sedí. Je také víc než vhodné, že je komiks určen pro čtenáře starší šestnácti let. I když je Goon napsán a nakreslen vyloženě v humoristickém duchu, stále se tu najdou temné scény, jež nejsou pro nevyzrálé čtenáře přizpůsobeny. Pro ty starší, kterým se však komiks podaří ukořistit, bude Goon: Nic než utrpení pastvou pro oči.

Vzpomínky na minulost

Ve druhém díle s podtitulem Mé vražedné dětství Goon a Franky opět zabraňují všelijakým monstrům, aby ohrožovala město a udržují je za Lonely Street. Powell však navíc přimíchává další ingredienci - Goonovy vzpomínky na jeho dětství. Jak se vlastně stal Goonem, jak ho znají nyní? Co tomu předcházelo? To vše se čtenář s pomocí těchto střípků dozví. A možná i něco navíc.

Stejný základ, nové příběhy

Goon: Mé vražedné dětství pokračuje prakticky ve stejném duchu jako jeho předchůdce. Powell do osvědčené směsi však přidává něco navíc - útržky Goonových vzpomínek, které z druhého dílu Goona dělají malý deník, který popisuje hromotlukovo dětství. Autor tak druhý díl krásně oživuje a není to pouze vtipný komiks plný bitek a hlášek. Stává se tak ponurejším a vážnějším.
Druhý Goon se tak rázem dostává do zvláštní rovnováhy mezi peprným vtipem a smutnou vážností. A je velmi podivuhodné sledovat, jak tyto dva aspekty soupeří o místo na výsluní. V jednu chvíli vítězí autorův vtip, v té následující se otěží ujímají Goonovy vzpomínky.
Těchto retrospektivních chvil sice není tolik, aby si uzurpovaly vládu po celou dobu komiksu, ale je jich tam tak akorát, aby celý díl značně oživily. Samozřejmě Powell stále zůstává u svého zvráceného humoru, akčních bitek a ostré mluvy. A právě to z Goona dělá to, co na něm čtenáři budou milovat.
První i druhý díl Goona má v sobě jedinečnou atmosféru a společně s umně vyvedenou kresbou přinášejí člověku prožít velký čtenářský/komiksový zážitek. Stačí se pouze pohroužit a vychutnat si všechny barvičky, tahy společně s textem v bublinách. Jen do toho. A pak spolknete tu cihlu, to vám povídám!!

Za poskytnutí recenzních výtisků děkuji nakladatelství Comics Centrum.

Komiksy lze koupit v e-shopu nakladatelství Comics Centrum.


> ZDROJE: Obr. 1 | Obr. 2