[Recenze] | Pavel Bareš - Kronovy děti

Pavel Bareš a jeho Projekt Kronos se stali čistým zjevením na poli tuzemské fantastiky. Předně však nutno podotknout, že Projekt Kronos i Kronovy děti jsou více postapokalyptickým sci-fi než cokoliv jiného. A možná právě proto je to zjevení velmi příjemné, v poslední době nevídané a potěšující.

Nebudu zde předkládat útržky děje ani se jej pokoušet nějak sumarizovat. Přesně u tohoto typu literatury je nanejvýš důležité, aby měl čtenář před samotným čtením co nejméně informací a vodítek, které by ho nějak měly upozornit na to, co se bude v knize odehrávat. Platilo to u Projektu Kronos (kde byl člověk zprvu hodně zmaten, ale nakonec právě to dotvořilo chtěnou atmosféru), platí to i Kronových dětí, který je dokonce o něco objemnějším dílem než jeho předchůdce.

Kronovy děti docela plynule navazují na první díl. Pokud však uběhla nějaká doba od čtení Projektu Kronos, můžu jedině doporučit, abyste si jej znovu přečetli, než se do Kronových dětí pustíte. Pavel Bareš se v mnohých místech děje prvního dílu dotýká a staví na jeho základech, takže je důležité znát kontext a celé pozadí různých událostí.

Co je u postapokalyptické literatury opravdu kruciální a co se podle mě autorovi povedlo skvěle, je atmosféra. Velmi oceňuji, že se Pavel Bareš za každou cenu nesnaží do knihy nacpat nějakou akci (i když té je v knize také dostatek), ale spíše se zaměřuje na správné tempo či náladu, kterou lze z řádků vycítit. Důraz je kladen především na hlavní hrdiny, jejich problémy a odkrývání jejich světlých i temných stránek (a u některých z nich dokonce i zajímavé minulosti). V tomto ohledu jsou Kronovy děti skvělým příkladem, jak celkem pomalu – avšak přesto poutavě – držet čtenáře v šachu a předkládat mu střípky skládačky tak, aby na konci zalapal po dechu, když ji poskládá celou. Bezmoc, vztek, napětí, nenávist, pomsta... Je zde všechno, co byste měli chtít, aby vás svět projektu Kronos opět pohltil.

I u Kronových dětí však můžeme dojít k tomu, že moc všeho někdy škodí. Otázkou tedy zůstává, zda by si některé pasáže nezasloužily pevnější ruku redaktora a jestli je opravdu nutné u velké části dialogů používat výpustky (neboli trojtečky), které po určité době působí repetetivně a uměle. Nebo zda by na příklad kapitola s názvem Fantomová bolest, která představuje jakousi zvláštní etudu, měla mít skutečně rozsahem třicet stran, když se již po deseti stran čtení autor víceméně opakuje.

V konečném důsledku jsou popisované příklady nedostatků pouze malým zlomkem v porovnání s tím, čím Kronovy děti ve skutečnosti jsou. A to důstojným pokračováním, který není o nic horší než první díl a který nabízí parádní atmosféru i dostatek akce pro to, aby byl čtenář napnutý většinu času a měl po právu strach o to, co se na dalších stránkách může stát s jeho oblíbenou postavou.

◀ Hodnocení: 80 % ▶

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host.

[Recenze] | Giovanna & Tom Fletcher - Dcera života

Být poslední holka na zemi není žádný med. Samé příkazy, nákazy a rozkazy, jen abyste zůstali naživu a odvedli svoji práci - znovu vzkřísit lidské pokolení a přinést na svět další ženské potomky. Na světě se totiž už žádné holčičky nerodí. Eva je jedinou šancí na záchranu lidstva.

Dystopická Dcera života představuje svět bez rodících se žen, kde jedinou příležitostí, jak znovu obnovit ženský rod tak, aby kompletně nevymřel po přeslici, je dívka Eva. Jako jediná dívka, která se jako zázrakem narodila v době, kdy se rodili samí chlapci, má tak výsadní a zcela ojedinělé postavení. Jenže i to přichází s určitou cenou. Eva žije v nejvyšší budově a je přísně střežena. Její nejbližší společnicí je holografická projekce Holly, virtuální dívka, která je ovládána přísně vybranými chlapci. A do jednoho z nich se Eva i přes veškeré zábrany zamiluje.

Svět, ve kterém se čtenář ocitá, je technologicky velmi vyspělý, ale zároveň zaostalý. Dělí se na chudé a ty, kteří mají moc. A čeká, až mu Eva porodí prvního ženského potomka po velmi dlouhé době. Okolí je popsaný velmi povrchně a kniha se spíše zaměřuje na vnitřní pohnutky Evy a vztah mezi Evou a Bramem, který ovládá hologram dívky Holly. Budující se vztah mezi Evou a Bramem je popisován podrobně a zároveň dostatečně čtivě s různými zápletkami, jež příběh dobře obohacují.

Vzhledem k věkovému doporučení jsou dějové zápletky a příběh samotný celkově jednodušší a přímočařejší. Přesto dostatečně atraktivní na to, aby se čtenář do příběhu ponořil a vychutnal si jej plnými doušky. Vztah mezi Evou a Bramem není ani popisován nijak pateticky, přesto natolik důvěryhodně, že jsou veškeré Bramovi oběti a činy pochopitelné. Dokonce mu čtenář podvědomě drží palce, ať veškeré jeho záměry vyjdou tak, jak Bram chce. Boj proti systému je napínavý a každou stránkou akčnější.

Lze jen doufat, že i další díly budou pokračovat ve stejném duchu. A také doufat, že Eva s Bramem nakonec najdou k sobě cestu nehledě na veškeré překážky, které mezi ně kdokoliv postaví.

◀ Hodnocení: 70 % ▶

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Slovart.

[3x RECENZE] | Umění války + Postava ve stínu + Strážci Aquaterry

Trojlístek knižních mini recenzí.

▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰

Sun C' - Umění války - komiksová adaptace

Komiksová adaptace Umění války je zdařilým dílem, které věrně čtenáři přibližuje veškeré náležitosti, které by měl nejen válečník zohlednit při nadcházející bitvě. Kniha je také odrazovým můstkem v nynější době, například v oblasti vrcholného managementu, vedení firem apod. Tato komiksová adaptace umění války přibližuje líbivým způsobem. Nijak okleštěným, ba naopak. Komiksová forma dává této knize a jejímu vyprávění nový rozměr a čtenář si tak dokáže vyprávění s pomocí ilustrátora Pata Katze živě představit.

◀ Hodnocení: 80 % ▶

Za recenzní výtisk děkuji Knihy Dobrovský.

▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰

John Bellairs - Postava ve stínu

Druhý díl série Lewis Barnavelt se stejnojmenným hlavním hrdinou přináší další fantaskní dobrodružství oplývající záhadami a tajemstvími a na Lewise opět čeká nový nepřítel. Bohužel, druhý díl je značně slabší než jeho předchůdce. Postava Lewise se během celé knihy takřka nevyvíjí, hlavní zápletka je vyřešená během chvíle a čekáme na ni velmi dlouho. První polovina knihy je nezáživná a rozhodně by bylo třeba ji oživit nějakou akcí. Zároveň je příběh velmi prostoduchý a naivní, což lze přičíst i době, kdy byla kniha napsána (polovina 70. let minulého století).

◀ Hodnocení: 40 % ▶

Za recenzní výtisk děkuji Knihy Dobrovský.

▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰

Bernd Perplies & Christian Humberg - Strážci Aquaterry

První díl série Strážci Aquaterry přináší mix fantasy a sci-fi vyprávění, přitom se jeho příběh odehrává na planetě Zemi. Má to zhruba všechno, co byste od takového mixu chtěli - všemožné rasy obývající Zemi a mluvící různými jazyky, hoverboardy a další technologické vychytávky. Chvílemi to funguje dobře, chvílemi naopak ne. Místo označení Young Adult na obálce bych se klonil k označení Middle Grade literatura vzhledem ke stáří hlavních hrdinů. Bernd Perplies mne dokázal připoutat se svojí sérií Věk magie, počátek této série mne však tolik neuhranul. K postavám jsem si nevybudoval žádný vztah a příběhem jsem pouze lehce proplouval bez většího zájmu, což je škoda.

◀ Hodnocení: 60 % ▶

Za recenzní výtisk děkuji Knihy Dobrovský.

[Recenze] | Hayley Barker - Poslední číslo

Romeo a Julie v blízké budoucnosti. Dokážete si to představit? Takový je totiž asi nejlepší popis děje knihy Poslední číslo. Dva lidé, každý z nich pocházející z rozdílných poměrů, kteří k sobě i přes nepřízeň osudu najdou cestu. A to vše ve futuristickém světě. Že to zní šíleně? Možná se budete divit, ale nakonec to asi nebude tak špatné.

Příběh sleduje osudy dvou mladých lidí, Bena a Hošiko. Ben je Čistý. Má výsadní postavení a má téměř všechno privilegia, která dnes máme my. Hošiko proti tomu je Drek, otrokyně, která pracuje jako akrobatka v cirkuse. Cirkuse, který jednoho dne navštíví Ben se svojí rodinou. Hra osudu svede mladíka s dívkou dohromady, jenže co s touto láskou ve světě, kde je spojení Čistého s Drekem absolutně nepřípustné?

Jak už bylo napsáno na začátku. Základ dějové linie je jako vyšitý z Romea a Julii, kteří se navzdory svému původu z rozdílných rodů do sebe zamilují a nemohou bez sebe žít. Tu až příliš okatou podobnost Poslednímu číslu však odpustíte, neboť to je snad jediné, kde nějaká podobnost končí. Pak už jste autorkou vržení do nemilosrdného světa, kde Drekové slouží jako otroci a zároveň i zábava Čistým. Kde Drekové umírají každý den klidně i po desítkách, aby to Čisté uspokojilo, zvláště pak v cirkuse, ve kterém působí Hošiko.

Jasně, můžeme si říkat, že kniha je celkově schematická, nevyužívá žádných nápaditostí a že to vlastně není nic nového pod sluncem. Je to pravda, avšak styl, jakým je příběh vyprávěný, má cosi do sebe. Autorka velmi věrně popisuje nejen každodenní útrapy Hošiko, která nemusí přežít další den v cirkuse, ale také překážky, s nimiž se musí potýkat Ben, aby za každou cenu našel cestu k Hošiko.

Jestliže čekáte patetické zamilované pohledy a scény, které jsou jedno velké klišé, překvapím vás. Téměř na ně nenarazíte. A pokud ano, rozhodně nevyznívají nijak pateticky nebo prvoplánově. Je to spíše opravdu příběh jedné lásky, který je zároveň nelítostný a krutý a v některých místech si nebere servítky. Přesně takový, který se k dobovému (docela antiutopistickému) zasazení hodí. Pokud tedy hledáte čtivý příběh, Poslední číslo na vás čeká. A je nakonec úplně jedno, jestli se jedná o young adult či nikoliv.

◀ Hodnocení: 70 % ▶

Za recenzní výtisk děkuji Knihy Dobrovský.

[Recenze] | Annabel Pitcherová - Mlčeti zlatá rybka

Annabel Pitcherové vyšla v češtině již třetí kniha. Po titulech Kečupová mračna a Moje sestra žije na krbové římse přichází další – Mlčeti zlatá rybka. I tato se zabývá vážným tématem a otevírá prostor k diskusi. Stojí za přečtení?

Annabel Pitcherová potvrzuje své kvality. Po rozporuplných Kečupových mračnech se blýskla velmi citlivě sepsaným románem Moje sestra žije na krbové římse. Autorka tak utvrdila české čtenáře v tom, že psát dětské knihy či knihy pro mládež není pouze záležitost tematicky vyčerpaná, ale že se naopak dají najít taková témata, o nichž je možné i prostřednictvím knih mluvit.

Na podobné vlně se veze i Mlčeti zlatá rybka, která vypráví o mladé holčičce Tess. Ta jednoho dne nešťastnou náhodou zjišťuje, že jí rodiče a zvláště její otec celý život lhali. Táta totiž není váš skutečný táta. Jenže co s tím udělat? Tess se tak postupně snaží mluvit čím dál méně, až přestane mluvit vůbec, nemá totiž co říct. Místo toho si povídá se svou kapesní baterkou ve tvaru zlaté rybky a svěřuji svá veškerá tajemství a obavy.

Pokud by měl některý z autorů dostat cenu za překvapení roku, byla by mezi nominovanými určitě i Annabel Pitcherová. Posun v její tvorbě je citelně cítit a od průměrně pojaté young adultovky Kečupová mračna se posunula k závažnějším tématům, které umí velmi dobře představit a příběhově zaobalit. Mlčeti zlatá rybka pouze potvrzuje, jak dokáže pracovat s tabuizovaným tématem a rozvést problematiku nejen ze strany dospělého, ale právě (a to především) ze strany dítěte.

Zároveň se nemůže stát, že by kniha někde příběhově výrazně drhla nebo došlo k tomu, že by se čtenář vyloženě nudil. Annabel Pitcherové pomalu a s jistotou odkrývá Tessiny pohnutky a myšlenkové pochody a posouvá příběh skrze další dějové zvraty. Oproti titulu Moje sestra žije na krbové římse je tato kniha propracovaná o něco méně, chybí trochu větší ponoření do hloubky ale s přihlédnutím na cílovou skupinu je v konečném výsledku pochopitelné, proč je téma zpracováno povrchněji.

Knihu Mlčeti zlatá rybka bych rozhodně doporučil všem fanouškům tvorby Annabel Pitcherové a také těm čtenářům, kteří hledají knihy s přesahem. Čtení této knihy vám uběhne jako voda a možná si ji oblíbíte tak, že si ji do budoucna přečtete ještě několikrát. U mě tomu tak zřejmě bude.

◀ Hodnocení: 80 % ▶

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Slovart.

[Recenze] | Holly Black, Cassandra Clare - Železná zkouška

Železná zkouška se mi do povědomí prodrala postupně. Tu na internetu jsem zahlédla její obálku, tam zase odkaz na recenzi. Byla, jak to jen říci, poměrně neodbytná. Později, po několika přečtených recenzích, jsem došla k závěru, že si Železnou zkoušku na svůj čtecí seznam přece jenom připíši a třeba se k ní jednou dostanu. Následně a zcela neplánovaně jsem o ni asi o tři dny později zavadila pohledem v místní knihovně a po krátké úvaze si ji odnesla domů a pustila se do čtení.

Dvanáctiletý Callum Hunt už odmalička ví, že pokud by se někdy zapletl s magií, znamenalo by to pro něj smrtelné nebezpečí. Jeho otec mu to ostatně připomíná každý den. Když pak Cal dostane pozvánku ke vstupním zkouškám do kouzelnické školy Magisterium, je odhodlaný propadnout. I přes veškerou svoji snahu si ho spolu s dalšími dvěma účastníky vybere sám mistr Rufus, největší mág ze všech. Cal zjišťuje, že magie je mnohem zábavnější, než si kdy uměl představit, a také skoro stejně tak nebezpečná. Studenti se totiž učí ovládat magii s vědomím, že jednou budou možná muset zachraňovat svět před obávaným Nepřítelem smrti. Ve škole si Callum vedle nových přátel rychle udělá i nové nepřátele…

Holly Blacková i Cassandra Clareová  jsou dvě úspěšné a světově známé autorky. Obě mají na svém kontě mnoho úspěšných knih především pro děti a mladé čtenáře. Teď se rozhodly spojit své síly a zkušenosti a stvořit novou sérii o tajemné čarodějnické škole Magisterium. Že se asi trochu inspirovaly Harrym Potterem, vás pravděpodobně napadne už po přečtení anotace. Na druhou stranu si zase musíme přiznat, že v dnešní době je skoro nemožné přijít s úplně novým a neposkvrněným nápadem.

Do čtení jsem se pouštěla s obavou, zda-li mě kniha bude vůbec bavit, protože je přece jenom pro mladší čtenáře. To dost dobře dokazují například větší písmena nebo jednodušší děj. Rozjezd a nastínění situace a prostředí se na můj vkus mírně vleklo, nicméně zbytek knihy byl už krásně dynamický a příběh svižný, takže tyto nedostatky byly následně úspěšně zahlazeny. Co se postav týče, hlavního hrdinu Calluma jsem si postupně oblíbila, ačkoliv ze začátku mi přišel otravný a hysterický. I ostatní postavy, hlavně jeho nejbližší přátelé, působily sympaticky.

Nedokážu přesně určit, ve které části knihy došlo k ústřední zápletce. Vždycky vypadalo, že se začne dít něco velkého, vzniklý problém však byl na následujících stranách vyřešen a život studentů plynul víceméně poklidně dál. Pak se však zničehonic a bez varování začaly kupit problémy, děj gradoval, napětí rostlo... Objevil se opravdový problém. A rozuzlení, to se přiznám bez vytáček, mi vyrazilo dech. Rozhodně jsem nečekala nic tolik komplikovaného a promyšleného. Autorky mě nakonec příjemně překvapily.

I když převažují klady, Železná zkouška se nemůže vyhnout ani kritice. Nejvíc mi vadila již zmiňovaná podobnost s Harry Potterem, která byla podle mého názoru občas až příliš okatě, doufám že ne snad záměrně, předváděná. To pak automaticky svádí čtenáře porovnávat. Dál bych ještě vytkla pomalejší začátek a Callumovo přehnané chování, to se však po pár kapitolách srovnalo a z Cala se vyklubal milý chlapec. Moc smyslu mi nedává ani jméno Drew. Z naprosto neznámého důvodu toto klučičí jméno nebylo nikdy skloňováno narozdíl od všech ostatních, takže působilo jako pěst na oko.

Železnou zkoušku bych označila jako méně náročné čtivo. Pokud máte rádi fantasy, kouzla a čáry, případně jste fanoušky Harryho Pottera, myslím, že se vám bude kniha líbit.

Hodnocení: 70 %

[Recenze] | E. Lockhartová - Ostrov Lhářů

Ostrov Lhářů je kniha, která sice spadá do škatulky Young Adult, ale není to úplně typický zastupitel tohoto žánru. I když se to v knize hemží teenagery, kteří řeší svoje vlastní - dalo by se říci až dětinské - problémy, na pozadí se odehrává něco většího. A právě proto dokáže Ostrov Lhářů člověka přitáhnout.

V tomto hodnotícím textu nebudu ani nastiňovat děj. Ať už z důvodu, že si jej lze přečíst na všech ostatních blozích, nebo také proto, že pak jistě přijdete již o kus prožitku. Abychom si rozuměli, cíleně Young Adult literaturu nevyhledávám. Maximálně v případě, když se o knize hodně mluví (například v případě Hvězdy nám nepřály), nebo když mě náhodou něco zaujme. Což se Ostrovu Lhářů podařilo. Něco dávalo tušit, že se nejedná o klasickou young adult jednorázovku, ale naopak má nějakou přidanou hodnotu. Hodně mě přilákalo téma lží. Ne že bych třeba doma lhal od rána do večera, ale... každého přeci musí aspoň trochu zaujmout tajemný příběh mladé dívky, kde není všechno jasné. Či ne?

Nedokážu popsat přesně čím, ale ihned od začátku jsem se do čtení ponořil a notnou chvíli se od knihy neodtrhl. Svou roli jistě hrají krátké - a mnohdy velmi kraťoučké - kapitoly, díky čemuž má člověk pocit, že příběh rychle utíká (a přitom tomu tak skutečně je). A pak také zvláštní členění odstavců, které zprvu působí mírně podivně. Po chvíli jsem si však uvědomil, že vzhledem ke stavu Cadence to "zvláštně" pasuje. Toto členění tak pouze podtrhuje psychický stav hlavní hrdinky. A pokud se trochu vzdálíme - Cadence mi určitým způsobem připomínala Alenku v Říši divů. To, jak jsou všichni kolem ní zamlklí, podivní, ani ona sama chvílemi neví, co dělá... Vše je tak nějak snové a zahaleno stínem, který vy sami budete chtít s přibývajícím počtem stran víc a víc odhalit.

Právě pro to je dle mého Ostrov Lhářů tak oblíbený. Pro ten prvek napětí, kdy určitou chvíli nevíte společně s Cadence, co se stalo a musíte pouze jediné - nechat se vést E. Lockhartovou, která vám krůček po krůčku odhaluje útržky informací. Líbilo se mi, že jsem nečetl klasickou Young Adult literaturu. Samozřejmě, i tady byl základ ve skupině puberťáků společně s romantickou linkou, ale vědění, že to není pouze o zaláskovaným vztahu mi dovolovalo si knihu pořádně vychutnat. Navíc autorka dokáže člověka opravdu napnout.

Přesto musím říct, že závěr jsem před velkým rozuzlením prokouknul. Ne úplně, ale měl jsem tušení, co se zhruba stalo, takže zas takové překvapení pro mě finále nakonec nebylo. I tak jsem si však čtení Ostrova Lhářů užíval. Myslím, že kniha je perfektní zpestření letních dnů, chuťovka, při níž se nemusí nijak soustředit. Jen možná budete hodně, hodně, opravdu hodně zvědaví, jak to s Cadence ve skutečnosti je. Věřte mi - dovíte se to. A budete koukat.

◀ Hodnocení: 80 % ▶

V případě, že Vás Ostrov Lhářů zaujal, neváhejte navštívit stránky nakladatelství Host a podívat se na bližší informace.

[Recenze] | John Green - Papírová města

O tom, jak na mě zapůsobila Papírová města. Nejdříve jsem neměl vůbec v plánu psát nějakou recenzi nebo se k tomu jakkoliv jinak vyjadřovat kromě hodnocení a komentáře na Goodreads. Jenže pak se mě párkrát Cecilka zeptala, jestli na ně tu recenzi přeci jen nenapíšu. Slovo dalo slovo a já sice nepřináším recenzi, ale aspoň krátký hodnotící text.

Mé druhé setkání s Greenem dopadlo dobře tak jenom napůl. A to jsem od Papírových měst ani nic moc neočekával. Prostě jsem si je půjčil v knihovně s tím, že si přečtu příjemnou oddechovku, která mě bude bavit. Což o to, oddechové čtení to opravdu bylo, jen s tím rozdílem, že by nesmělo být tak suchopárné.

Dovolte mi to vysvětlit. John Green je totiž dobrý spisovatel, fakticky. Psát rozhodně umí, jeho texty jsou čtivé, charaktery jsou věrohodné a sympatické (alespoň nyní, kdy se s nimi stále můžu v rámci možností ztotožnit skrze věk). Jeho výhodou je soustředěnost právě na postavy, které dokáže dobře vykreslit - školní prostředí v Papírových městech je už pouze hezká kulisa, která tomu dává ten hezký feeling.

I tak byla Papírová města určitým zklamáním. To nejzajímavější se totiž (jak správně plno lidí již na Goodreads napsalo) nachází na začátku a konci knihy. Co ten prostředek, říkáte? Tak ten Greenovi nějak uplaval. Ani nevím, jak je to možné, ale až na pár momentů je kompletně hluchý. Je to sice hezky napsané, avšak nezajímavé.

Začátek byl opravdu dobrý, vtáhl mě do děje a noční výlet za pomstou jsem si vychutnával. To stejné u konce. Ten byl dokonce ještě lepší (takže tedy nejlepší z celé knihy). Čůrat do plechovky od piva? Zastavit u benzinky, natankovat a nakoupit stylem přezouvání pneumatik ve formuli 1? To jsou věci, které u mě opravdu dokázaly vyvolat čirý smích a je tudíž velká škoda, že se ve stejném duchu neodehrávala celá kniha.

Papírová města jsou podle mě zbytečně vyzdvihována. Jednak, protože Green. A také, protože zaláskovaný hlavní hrdina, který působí děsně roztomile a je ochoten pro platonickou lásku Margo udělat cokoliv. Ne že by to nebylo dobré, ale být to kratší či jinak pojmuté, hned by se mi to líbilo víc.

Čekejte tedy milé a úsměvné vyprávění o Quentinovi a Margo, kteří k sobě nakonec možná najdou cestu. Stojí ale opravdu celá cesta za 281 stránek??

[Recenze] | Andrew Smith - Kukuřičný město

Kniha plná životních mouder... a samozřejmě kukuřice!

Kukuřičný město není první kniha Andrewa Smithe. Po přečtení si však lze velice dobře představit, že by tomu tak v jiném vesmíru mohlo být. Nikoliv kvůli tomu, že by byla kniha špatná. Právě naopak. Kvůli tomu, jak bláznivá a svéhlavá je. Představa tohoto šíleného příběhu v podobě autorova literárního debutu by byla dechberoucí.

Austin Szerba a Robby Brees jsou nerozluční kamarádi. Tak nerozluční, že po škole jezdí skejtovat, dát si retka (tak totiž Robby říká cigaretám) a kecat o světě. Avšak být až takovými přáteli má jistá negativa. Například společnost vidí jejich vztah trochu jinak, není tedy výjimkou, když je někdo zmlátí. A vůbec, i když má Austin přítelkyni, Shann Collinsovou (která je prý fakt kus!), dojde mezi kluky na malý experiment. Líbání s klukem podle Austina bylo divný, ale kvůli tomu tak trochu začíná přemýšlet, jestli náhodou nemiluje Robbyho na místo Shann. Nebo že by šli do trojky? A co teprve ve chvíli, kdy začne konec světa a v Ealingu se z ničeho nic rojí přerostlé kudlanky, jež se zajímají jen o dvě věci - zabíjení a množení.

Hlášky jedna za druhou

Sex, jízda na skejtech, přerostlé kudlanky. Děsivá a bláznivá kombinace, což? Ale to není všechno, tohle je pouze výčet toho nejhlavnějšího, co lze v Kukuřičným městě najít. V knize totiž čtenář nalezne mnohem víc. A i když nebude s nějakou částí spokojen, vždy objeví na příběhu něco, co ho pobaví a co si zalíbí. Samozřejmě celkově koncepce jako taková má své kouzlo. Nakolik to je promyšlený tah Andrewa Smithe přilákat čtenáře nelze přesně určit. Každopádně lidi si Kukuřičné město najdou, jelikož extravagantnost se vždy vyhledává snáz a lépe.
Americký autor to sice nerozbalí hned ze začátku, nechává příběh pomalu rozvíjet, avšak i tak dokáže člověka přitáhnout. Zprvu zejména slovními hříčkami, vtipnými a zajímavými dialogy mezi Austinem a Robbym, Austionovými myšlenkami na všemožné věci. Andrew Smith však vítězí skrze hlášky. Respektive skrz nekonečně mnoho hlášek. A je jedno, zda jsou zábavné, poučné nebo obojí, protože mají vysokou tendenci čtenáře víc a víc přitáhnout ke čtení.
Kupříkladu já se se spoustou z nich dokážu ztotožnit. Několik myšlenek bych rozhodně nedokázal tak hezky zaobalit, jako to udělal Andrew Smith, ale jak jsem si je přečetl, věděl jsem, že má stoprocentní pravdu. Byl jsem si jistý, že na některé věci jsem přišel dříve než on sám, ale celou dobu jsem potřeboval jakési potvrzení od někoho povolaného. Tuto úlohu perfektně zastal americký autor, jenž mi dovedl objasnit a potvrdit mnohé. Například, že blbci nemají nikdy číst knížky nebo že kluci, kteří umějí tančit, jsou genetický vulkány. Austin ještě přizvukuje něco o tom, že dějiny jsou plný sraček.

Šílená jízda od úplného začátku

Samozřejmě - jak přečtených stránek přibývá, otáčky se zvyšují a vše se začíná smíchávat dohromady v jeden velký koktejl zvaný "Odvrácení konce světa a zničení kudlanek". Osobní problémy hlavních hrdinů se proplétají s očekávaným problémem konce světa, jenž je třeba vyřešit. Kombinace je to vskutku ještě šílenější než pouhé rozpravy dvou kluků.
A je to docela paradoxní. Toho, na co se dle ukázek a anotace čtenář těší nejvíc, se dočká až v polovině knihy. Teprve od té chvíle se v knize začnou objevovat přerostlé kudlanky. Až pak Austin, Robby a Shann myslí víc sexuálně než doposud. Jen ve druhé polovině je to pořádná bláznivina. Což je dost velká škoda, velký příchod měl přijít dřív. První půlka Kukuřičnýho města je více či méně uměle roztáhlá. Jako předehra slouží velmi dobře (bez ní by druhá polovina nebyla pro čtenáře pochopitelná), je však zbytečně dlouhá. Navíc ne každého člověka potěší samotný konec. Každá věc v knize má své zdůvodnění, naproti tomu finále je zvláštně otevřené a nejisté. Jsou to jistě případná zadní vrátka pro Andrewa Smithe neboť by si Kukuřičný město nejspíše zasloužilo nějaké pokračování. I když alespoň na chvíli bylo té šílené jízdy dost!

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Host.

Knihu lze koupit v e-shopu nakladatelství Host.

[Recenze] | Alessandro D‘Avenia - Bílá jako sníh, rudá jako krev

Beatrice, v níž se snoubí bílá i rudá

Bílá jako sníh, rudá jako krev je knihou značně emocionální. Příběh této knihy pojednává o rakovině. Tedy dá se říci v dnešní době stále nevyléčitelné nemoci, na kterou umírá spoustu lidí. Proto dokáže proniknout do srdce mnoha čtenářům. Jejím největším nepřítelem je však paradoxně samotný čtenář, který bude více či méně porovnávat s dalším titulem se stejnou tématikou - Hvězdy nám nepřály. Je ale opravdu nutné tyto dvě knihy porovnávat?

Leo není nijak výjimečný kluk. Spíš naopak - je to obyčejný šestnáctiletý mladík, ale má zvláštní schopnost vidět svět a všechny jeho zvláštnosti svým vlastním pohledem. Respektive cynickým pohledem. Ale zároveň se dívá na věci jako kdejaký náctiletý puberťák. Sem tam vybuchne, pronese urážející hlášku nebo oslňuje holky ze školy.

Ale nejvíc se snaží zaujmout jednu dívku. Tu se zářivě rudými vlasy, které vydají za tisíc růží. Tu s bílou pokožkou, díky čemuž tráví hodně času v nemocnici. Leo se dozvídá, že Beatrice má leukémii a proto podstupuje tvrdou léčbu. Mladík neváhá a snaží se Beatrice za každou cenu pomoci a zároveň si tak získat její srdce. Jenže osud je vrtkavý a nevyzpytatelný.

Úsečné a dojemné

V prvé řadě je ještě jednou třeba upozornit, že se čtenář musí oprostit od přirovnávání ke knize Hvězdy nám nepřály. Pokud tak učiní, bude značně zklamán, protože Bílá jako sníh, rudá jako krev a výše zmíněná kniha disponují diametrálně odlišnými příběhy. Ano, v základu jsou sice stejné, ale ve všem ostatním se liší. Každá z nich má svoje kouzlo, co tedy přináší Alessandro D‘Avenia se svým románem?

Co je na příběhu Bílé jako sníh, rudé jako krev nejvíce úžasné, je hlavní hrdina, jenž si pro sebe bere co největší kus a dokáže čtenáře ke čtení přitáhnout. A je více než jasné, že by dokázal celou knihu udržet jeho pozornost - díky svým cynismem a zprvu úsečnými činy. Právě Leův cynismus je největším tahounem knihy. Dodává jí nový rozměr. Nejsou to žádné laciné vtípky, ale spíše opovrhování celým systémem. Leo vidí věci po svém, jedná svérázně a dalo by se říci, že je nad věcí.

A když onen mladík začne hodnotit školu a celý život způsobem, jakým to dokáží filozofové, člověk je opět mírně zaskočen a mile překvapen. Kniha obsahuje plno zajímavých myšlenek, nad nimiž se čtenář může nejednou pozastavit a zamyslet. Tyto myšlenky jsou plny autorových zkušeností, jež nám sděluje prostřednictvím Lea.

To je navíc jedinou vadou na kráse. Je totiž mírně nelogické, když se tak velké (hlubokonosné) myšlenky řinou z úst šestnáctiletého puberťáka a zasahují čtenáře dá se říci na každé stránce. Není to však pouze Leo. Každá postava má aspoň jeden či dva proslovy, které jsou sice krásně sepsané a čtenáři hodně dají, ale vyznívají až moc dospěle a neuvěřitelně na příběh z každodenního života.

Přesto je Bílá jako sníh, rudá jako krev kniha, kterou by si měl zkusit přečíst každý. Dokáže pobavit, dokáže chytit za srdce, dokáže vyvolat další emoce, ale to zjistíte až po přečtení celého příběhu.

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Jota.

Knihu lze koupit v e-shopu nakladatelství Jota.

> ZDROJE: Obr. 1