Zobrazují se příspěvky se štítkemSci-fi. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemSci-fi. Zobrazit všechny příspěvky

[RECENZE] | Neuvěřitelná dobrodružství Sama Hollowaye + Noční hlídka


Rhys Thomas - Neuvěřitelná dobrodružství Sama Hollowaye

Sam Holloway je kluk, který vede docela normální (a tedy možná i nudný) život. Tedy počkat. Až na ty chvíle, kdy po večerech oblékne svůj hrdinský kostým a vydává se do ulic bojovat proti zločinu. Jeho kariéra superhrdiny se vyvíjí slibně a z každého kroku podniknutý proti nespravedlnostem, krádežím a zločinným lidem má větší a větší radost. Život se však Samovi najednou obrátí naruby, když potká Sáru...

Proklamovaný příměr, že se Neuvěřitelná dobrodružství Sama Hollowaye dají připodobnit komiksovému hrdinovi Kick-assovi, je více než trefný. Přesně stejný pocit jsem měl při poslechu audioknihy. Kombinace komiksů Kick-ass či Green Hornet je cítit i v této knize. Není však až příliš dětská, přímo naopak. Otevířá zajímavá témata jako život bez rodičů, vyrovnávání se se ztrátou někoho blízkého či vymanění se z životních stereotypů. Vyprávění tak přináší pěkný přesah, s kterým se může spousta mladých lidí ztotožnit.

Jan Meduna ve své roli Sama Hollowaye celkem překvapil svým nadneseným přednesem (zvláště v pasážích z pohledu Přízraka, Samova superhrdinského alter-ega) a tím, jak lehce jsem s ním do příběhu vplul a nechal se jím unášet. Přesto si vzhledem k věku hlavních hrdinů dokážu představit i mladšího vypravěče, jehož (mladší) hlas by mi k Samovi více sedl. Zvukový doprovod je zvolený vhodně a celkem dobře podtrhuje uvolněnou, ale na pozadí přitom vážnou atmosféru příběhu.
Pro pohodový poslech je audiokniha Neuvěřitelná dobrodružství Sama Hollowaye ideální, a to i pro dospělého posluchače. Vracet se k ní zřejmě znovu nebudete, ale aspoň chvíli vám příběh bude po doposlechnutí poslední kapitoly rezonovat v uších.

◀ Hodnocení: 70 % ▶



Sergej Lukjaněnko - Noční hlídka

Lukjaněnkův cyklus Hlídka a zejména jeho první díl Noční hlídka patří takřka mezi kanonické tituly fantastiky. Právě Noční hlídka jako představitel rusofilní fantasy literatury dokázala přitáhnout pozornost i západních čtenářů. Noční hlídka v základu představuje boj dobra a zla, světla a temnoty v té nejčistší možné podobě. Ve světě upírů, vlkodlaků a dalších tajemných bytostí. Ve světě Noční hlídky, která pozoruje počínání Temných a Denní hlídky, která kontroluje činy Světlých.

Na rusofilní fantastice vždy obdivuji onu ryzí surovost, s kterou je příběh odvyprávěn. Bez skrupulí, přikrášlování či náznaku nějakých zbytečných odboček. Naopak, přímočarý tah na branku a fokus na to, co je důležité. Sergej Lukjaněnko není výjimkou a pokud si odmyslíme všechny fantastické prvky, zbude opravdu příběh o boji dobra proti zlu, s kterým se téměř každý čtenář dokáže ztotožnit. Přesto je styl vyprávění o něco jiný, než je i český čtenář zvyklý, a proto může chvíli trvat, než se naladí na stejnou vlnu.

Výtky mám však k audioknižnímu zpracování. Hlas Jiřího Černého, který se k zasazení a stylu vyprávění takřka vůbec nehodí. Hned zpočátku jsem měl velmi velký problém se do audioknihy zaposlouchat právě skrz nesedící hlas. Co se týče způsobu načtení knihy Jiřím Černým, s tím takový problém nemám. Intonace v určitých pasážích sice byla z mého pohledu také trochu mimo, ale proti ní nemám zvláštní výhrady. Společně s nehodícím se výběrem hlasu souvisí i absolutně nepochopitelně zvolený hudební doprovod, který mnohdy velmi rušivě podkresluje právě čtené pasáže. Výběr zvukových kulis a jeho umístění je tedy za mne velmi nešťastné a při poslechu jsem si opravdu zoufal. A pokud by někdy platila poučka, že méně je více, je to právě v případě audioknižního zpracování Noční hlídky.

◀ Hodnocení: 50 % ▶


Za recenzní CD děkuji knihkupectví Kosmas.

[Recenze] | Pavel Bareš - Kronovy děti


Pavel Bareš a jeho Projekt Kronos se stali čistým zjevením na poli tuzemské fantastiky. Předně však nutno podotknout, že Projekt Kronos i Kronovy děti jsou více postapokalyptickým sci-fi než cokoliv jiného. A možná právě proto je to zjevení velmi příjemné, v poslední době nevídané a potěšující.

Nebudu zde předkládat útržky děje ani se jej pokoušet nějak sumarizovat. Přesně u tohoto typu literatury je nanejvýš důležité, aby měl čtenář před samotným čtením co nejméně informací a vodítek, které by ho nějak měly upozornit na to, co se bude v knize odehrávat. Platilo to u Projektu Kronos (kde byl člověk zprvu hodně zmaten, ale nakonec právě to dotvořilo chtěnou atmosféru), platí to i Kronových dětí, který je dokonce o něco objemnějším dílem než jeho předchůdce.

Kronovy děti docela plynule navazují na první díl. Pokud však uběhla nějaká doba od čtení Projektu Kronos, můžu jedině doporučit, abyste si jej znovu přečetli, než se do Kronových dětí pustíte. Pavel Bareš se v mnohých místech děje prvního dílu dotýká a staví na jeho základech, takže je důležité znát kontext a celé pozadí různých událostí.

Co je u postapokalyptické literatury opravdu kruciální a co se podle mě autorovi povedlo skvěle, je atmosféra. Velmi oceňuji, že se Pavel Bareš za každou cenu nesnaží do knihy nacpat nějakou akci (i když té je v knize také dostatek), ale spíše se zaměřuje na správné tempo či náladu, kterou lze z řádků vycítit. Důraz je kladen především na hlavní hrdiny, jejich problémy a odkrývání jejich světlých i temných stránek (a u některých z nich dokonce i zajímavé minulosti). V tomto ohledu jsou Kronovy děti skvělým příkladem, jak celkem pomalu – avšak přesto poutavě – držet čtenáře v šachu a předkládat mu střípky skládačky tak, aby na konci zalapal po dechu, když ji poskládá celou. Bezmoc, vztek, napětí, nenávist, pomsta... Je zde všechno, co byste měli chtít, aby vás svět projektu Kronos opět pohltil.


I u Kronových dětí však můžeme dojít k tomu, že moc všeho někdy škodí. Otázkou tedy zůstává, zda by si některé pasáže nezasloužily pevnější ruku redaktora a jestli je opravdu nutné u velké části dialogů používat výpustky (neboli trojtečky), které po určité době působí repetetivně a uměle. Nebo zda by na příklad kapitola s názvem Fantomová bolest, která představuje jakousi zvláštní etudu, měla mít skutečně rozsahem třicet stran, když se již po deseti stran čtení autor víceméně opakuje.

V konečném důsledku jsou popisované příklady nedostatků pouze malým zlomkem v porovnání s tím, čím Kronovy děti ve skutečnosti jsou. A to důstojným pokračováním, který není o nic horší než první díl a který nabízí parádní atmosféru i dostatek akce pro to, aby byl čtenář napnutý většinu času a měl po právu strach o to, co se na dalších stránkách může stát s jeho oblíbenou postavou.

◀ Hodnocení: 80 % ▶

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host.

[3x RECENZE] | Umění války + Postava ve stínu + Strážci Aquaterry


Trojlístek knižních mini recenzí.

▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰


Sun C' - Umění války - komiksová adaptace


Komiksová adaptace Umění války je zdařilým dílem, které věrně čtenáři přibližuje veškeré náležitosti, které by měl nejen válečník zohlednit při nadcházející bitvě. Kniha je také odrazovým můstkem v nynější době, například v oblasti vrcholného managementu, vedení firem apod. Tato komiksová adaptace umění války přibližuje líbivým způsobem. Nijak okleštěným, ba naopak. Komiksová forma dává této knize a jejímu vyprávění nový rozměr a čtenář si tak dokáže vyprávění s pomocí ilustrátora Pata Katze živě představit.

◀ Hodnocení: 80 % ▶

Za recenzní výtisk děkuji Knihy Dobrovský.


▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰



John Bellairs - Postava ve stínu





Druhý díl série Lewis Barnavelt se stejnojmenným hlavním hrdinou přináší další fantaskní dobrodružství oplývající záhadami a tajemstvími a na Lewise opět čeká nový nepřítel. Bohužel, druhý díl je značně slabší než jeho předchůdce. Postava Lewise se během celé knihy takřka nevyvíjí, hlavní zápletka je vyřešená během chvíle a čekáme na ni velmi dlouho. První polovina knihy je nezáživná a rozhodně by bylo třeba ji oživit nějakou akcí. Zároveň je příběh velmi prostoduchý a naivní, což lze přičíst i době, kdy byla kniha napsána (polovina 70. let minulého století).

◀ Hodnocení: 40 % ▶

Za recenzní výtisk děkuji Knihy Dobrovský.


▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰▰




Bernd Perplies & Christian Humberg - Strážci Aquaterry





První díl série Strážci Aquaterry přináší mix fantasy a sci-fi vyprávění, přitom se jeho příběh odehrává na planetě Zemi. Má to zhruba všechno, co byste od takového mixu chtěli - všemožné rasy obývající Zemi a mluvící různými jazyky, hoverboardy a další technologické vychytávky. Chvílemi to funguje dobře, chvílemi naopak ne. Místo označení Young Adult na obálce bych se klonil k označení Middle Grade literatura vzhledem ke stáří hlavních hrdinů. Bernd Perplies mne dokázal připoutat se svojí sérií Věk magie, počátek této série mne však tolik neuhranul. K postavám jsem si nevybudoval žádný vztah a příběhem jsem pouze lehce proplouval bez většího zájmu, což je škoda.

◀ Hodnocení: 60 % ▶

Za recenzní výtisk děkuji Knihy Dobrovský.

[Recenze] | Gwenda Bond - Stranger Things: Temný experiment


Seriál Stranger Things je velkým a zprvu jistě i nečekaným fenoménem. Kombinace retra 60. a 70. let minulého století se záhadnými a nadpřirozenými prvky byla očividně trefa do černého. Po třech sériích se čeští diváci dočkávají i knižního doplňku s příběhem, který nás zavede do minulosti. Tam, kde to všechno začalo.

Na počátku byla Terry. Holka, která se dostane jako dobrovolník na experimentální výzkum. Sice náhodou, ale platí dobře, takže je to výhra pro obě strany. Postupně s dalšími svými kamarády podstupuje čím dál tím tajuplnější a částečně i děsivější pokusy, ve kterých hrají hlavní roli drogy a halucinogenní látky. A taky nadpřirozené schopnosti.

Temný experiment v sobě nese jednu nespornou výhodu. Nese na sobě značku oblíbeného seriálu a dějově odkrývá alespoň trochu to, co chtějí všichni jeho fanoušci vědět - co a jak bylo na začátku toho všeho. Jako prequel funguje Temný experiment dobře a přináší vyprávění o začátcích celého experimentu. Tajemnou atmosférou tento příběh oplývá zhruba stejně jako seriál, feeling pozdních 60. let je cítit, jen toho napětí a hrůz narozdíl od seriálu nelze čekat tolik. Místo toho, abychom četli o Demogorgonovi a o přecházení na druhou stranu, se dozvídáme více o ústřední postavě Terry, z níž se (a již od počátku to každý čtenář bude tušit) vylíhne matka Jedenáctky.


Čtení Temného experimentu příjemně ubíhá. Seriáloví fanoušci jistě zhltnou knihu na jeden zátah v honbě za odhalením skutečností, co stálo na počátku experimentu. Kniha si může získat i ty čtenáře, kteří se na seriál ještě vůbec nepodívali. Funguje sama o sobě. Některé lidi může tedy povzbudit si seriál pustit a nasát tu pravou retro temnou atmosféru.

Temný experiment však nenabízí nic speciálního. Kromě popisu samotného experimentu a zjištění, jak vše začalo, se nedočkáme ničeho zásadního. Akce je pomálu a vše nejdůležitější autorka předestře až v poslední třetině knihy. Je také velká škoda, že asi ani nedočkáme výcviku Jedenáctky, protože kniha končí ve chvíli, kdy je jako malá holčička Terry odebrána právě pro účely experimentu. To by zrovna pro fanoušky seriálu byl lepší materiál ke zpracování. Přesto je pěkné nahlédnout pod pokličku a mít knihu jako doplněk k fenoménu seriálu Stranger Things.

◀ Hodnocení: 60 % ▶

Za recenzní výtisk děkuji Knihy Dobrovský.

[Recenze] | Joe Hill - Divné počasí


Joe Hill je českým čtenářům znám především jako autor Vánoční říše. Nebo jej můžeme znát jako syna světoznámého autora horrově laděných knih Stephena Kinga. Možná právě díky knize Divné počasí by si jej čtenář mohl snadno splést se svým otcem. Vyvstává otázka, zda to je dobře či špatně. 

Joe Hill svého otce rozhodně nezapře. V povídkové sbírce Divné počasí předkládá čtenáři celkem čtyři povídky - Momentku, Nabito, V nebi a Déšť. Všechny čtyři mají cosi do sebe, jsou svými tématy a zasazením rozdílné. I co do stylu psaní je každá z nich trochu jiná. A jak už to u takových povídkových sbírek bývá, některé jsou velmi dobré, další naopak o něco slabší.

U povídek bych velmi nerad příliš prozrazoval děj, přesto každou z nich trochu nastíním. Momentka vypráví o pubertálním mladíkovi, který potkává muže se zvláštním Polaroidem, který takřka prakticky umí lidem ukradnout duši. Povídka V nebi se odehrává primárně ve vzduchu a koketuje tak trochu s určitými sci-fi prvky, možná přijde i na UFO. Déšť s sebou přináší zvláštní druh bouře, kdy z mraků padají velmi smrtící jehly a vezmou s sebou velkou spoustu životů. Nabito pak popisuje situaci, kdy zcela obyčejný hlídač místního obchodu zastaví masovou střelbu. Všechny děsivé a záhadné podrobnosti, které se během ní odehrály, si však nechává pro sebe.

Joe Hill ukazuje, že je velmi dobrým spisovatelem se schopností čtenáře nejednou překvapit. Nebo mu alespoň předvést, co vše je schopen vymyslet a jak tyto nápady zakomponovat tak, abyste nabili pocitu, že se tyto věci mohou stát v běžném životě i vám. Hra s jazykem, barevnost líčení a dovednost připoutat čtenáře k vyprávěnému příběhu je pro Hilla v případě Divného počasí zcela jednoznačná.

I přes to, že jsem si v každé ze čtyř uvedených povídek nalezl něco, co mě zaujalo či co mě bavilo, nedokážu se oprostit od určitého rozlišení na velmi dobré a "pouze" dobré povídky. Pokud bych je měl seřadit od nejlepší po nejméně dobrou, stupně vítězů by vypadaly následovně.

První místo patří Momentce, která mě dokázala uhranout svým zasazením společně s tematikou. Je to přesně učebnicový prototyp povídky, který mne skvěle vtáhl do celé povídkové sbírky a dostal chuť se pustit do všech ostatních povídek. Na druhém místě se umístila povídka Nabito. Ta sice neoplývá žádným výrazným fantastickým prvkem, svoje vysoké hodnocení si zaslouží spíše pro svoji atmosféru, která je hned v několika situacích velmi hutná a napjatá. Zkrátka taková, že vás donutí celou povídku přečíst takřka na jeden zátah. Třetí místo si odnáší Déšť, který už nebyl natolik zvláštní, i když myšlenka toho, že se jednoho dne vzbudíte, přijde bouřka a místo kapek začnou padat smrtící jehly, je docela zajímavý. Na posledním místě se umístila povídka V nebi. Není špatná, ale je spíše průměrná. Zasazení a celková myšlenka je celkem uhrančivá, ale chybělo mi asi nějaké detailnější zpracování.

◀ Hodnocení: 75 % ▶

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta Dobrovský.

[Recenze] | Robert Merle - Malevil


Malevil. Dnes již celkem kultovní post-apokalyptický román z pera francouzského spisovatele Roberta Merleho se dočkal audio podoby. Jenomže ne jen tak ledajaké. Vzalo si ho do parády hned celkem pětatřicet herců, kteří dali tomuto dílu jedinečnou patinu a propůjčili hlasy jednotlivým postavám v knize.

V sedmdesátých letech minulého století dochází ke katastrofě. Hlavní hrdina románu Emanuel Comte společně s dalšími svými přáteli je v době katastrofy ve sklepě svého hradu Malevil. Jméno románu je zvoleno velmi příhodně, neboť hrad Malevil je místem, kde se odehrává většina děje. Přeživší záhy zjišťují, že jsou v okolí s největší pravděpodobností jediní, kteří tuto katastrofu (podezření padá na lithiovou bombu) přežili.

Po prvotním úžasu a hlavně úděsu nad nastalou situací si všichni přeživší uvědomí, že je potřeba začít normálně žít - a tedy i přežít. Společně tak přemýšlí a plánují zaset a sklízet úrodu, hospodařit, provádět menší průzkumné výpravy a snažit se bojovat proti zprvu dost nepříznivě vypadající situaci. Jejich přesvědčení, že jsou jedinými, kdo katastrofu přežil, je záhy vyvráceno, když se setkávají s prvními lidmi. Jenže to ještě netuší, že je čeká daleko víc...

Malevil je v rámci post-apokalyptické literatury klasika a já velmi dlouho otálel, abych se s tímto dílem seznámil. Tahle dramatizace mi obrazně řečeno "vytrhla trn z paty". Na všechny zájemce čeká celkem deset hodin poutavého mluveného slova s pětatřiceti hlasy, z nichž některé by mohly posluchači - stejně jako mně samotnému - v rámci příběhu velmi pěkně znít.

Zprvu však k příběhu. Musíme říct, že i když Malevil je jedním z kultovních a prvních pravých post-apo románů, je z dnešního pohledu zkrátka a dobře zastaralý, který nepřináší nic převratného a nového. Je to pochopitelné, protože v Malevilu je jediným výrazným technickým výdobytkem tak maximálně televize. Počátek románu je mírně rozvleklý, nicméně je potřeba si jej pro pochopení dalších dějů vyslechnout. Merle zároveň čtenáře, potažmo posluchače, nechává v nejistotě, co vlastně způsobilo onu katastrofu, od níž se pak vše odvíjí. Na druhou stranu se mu musí uznat, že dokáže člověka pěkně udržet v šachu a nechá si ho samotného domýšlet různé scénáře.


Tím nejhlavnějším, pro co lze Malevil stále obdivovat i v dnešní době, je přesah do společenského románu v post-apokalyptickém světě. To, co dnes známe například z velkého seriálu či komiksů The Walking Dead máme v Malevilu o pár desítek let dříve. Popis utváření a udržování vtahů mezi jednotlivými hlavními hrdiny je velmi poutavý a je to snad nejvýraznější prvek celého románu. Navíc jsou tyto vazby mezi jednotlivými hrdiny vystavěny a popisovány opravdu věrohodně. Jediné, co je k zamyšlení, je až přílišné postavení většiny žen do role hrdinky, které jsou soběstačné a v nejmenším se nebojí užívat si s jakýmkoliv mužským na Malevilu.

Dynamiky se dočkáváme až zhruba ve druhé polovině audioknihy, kdy dochází ke spojení sil dalších přeživších lidí v blízkém městečku La Roque a k následnému bránění se výpadů rabující skupiny dalších přeživších. Od té doby je to skutečně jedna velká jízda.

Nyní už k samotnému zpracování audioknihy. Těch deset hodin poslechu jsem si vyloženě užil. Ať už to bylo díky vyprávění Martina Myšičky jako Emanuela Comteho, Miroslava Táborského jako Peyssou či Jana Hartla jako Meyssoniera. Těžko mohu v tomto případě vyzdvihnout něčí výkon více než výkon dalších herců. Ať už se jedná o ústřední roli v celém románu, či postavu s rolí menší, která není tak průbojná, ale přesto dostatečně zajímavá, každá má své jedinečné kouzlo. Všechny hlasy se navíc krásně doplňují a neměl jsem tak pocit, že by nějaký hlas hrál na úkor někoho jiného.

Samozřejmě Martin Myšička zde posluchače provází více než bravurně, roli Emanuela Comteho mu ihned uvěříte a svým způsobem si vás získá. A všichni další herci mu zkušeně sekundují, aby to správně ladilo. V tomto ohledu si režisér Jan Jiráň zaslouží pochvalu, s jakou okázalostí spolu jednotliví herci vytváří jedinečný zážitek - zároveň tak, aby to nebylo rušivé.

Menší výtku mám k hudebnímu doprovodu, některé motivy se po nějaké době opakují celkem často. Je sice celkem jasné, že se jedná o hlavní hudební motivy, které mají navozovat určitou atmosféru, nicméně bych v tomto případě ocenil bohatší zvukový doprovod. Každopádně i tak je Malevil vskutku vynikajícím počinem, který by neměl minout fanoušky post-apokalyptické literatury. Celých deset hodin stojí za to!

◀ Hodnocení: 80 % ▶

Za recenzní audioknihu děkuji Audiotéce.

Audioknihu si lze koupit na stránkách Audiotéky.

[Recenze] | Kir Bulyčov - Osada


Osada je kniha, kterou si u nás čtenáři mohli poprvé přečíst již v 80. letech pod názvy „Slyšel jsem Zemi“ a „Země je příliš daleko“. Minulý rok však nakladatelství Triton knihu vydalo v jednom celku v překladu Konstantina Šindeláře, navíc upravený dle autorovy finální verze díla. Český čtenář si tak může opět přečíst něco z východní produkce.

Kniha vypráví příběh osady, v níž žijí lidé. Osady na neznámé planetě kdesi ve vesmíru, kde je nebezpečí na každém kroku. Obyvatelé se tedy musí mít na pozoru, neboť pokud chtějí přežít a dostat se odtud pryč, nemohou se vystavovat zbytečnému riziku. Nachází však doba, kdy je nutné vyslat výpravu do hor, kde se nalézá transportní loď plná zásob. A z těchto zásob obyvatelé osady vyžijí dalších několik měsíců. A tak se stane, že se tři hlavní hrdinové románu - Oleg, Dick a Mariana - vydávají na výpravu za kořistí.

Pokud mohu ze svých dosavadních seznámení s ruskými autory soudit, má jejich tvorba jistá specifika, minimálně na poli fantastiky. Za prvé je to jistá strohost. I Kir Bulyčov určitým způsobem čtenáři předkládá příběh bez nějakého velkolepého úvodu, přílišným popisům krajin či postav se zas tolik nevěnuje. Místo toho se však zajímá o přiblížení hrdinů jako skutečných lidí s opravdovými problémy, kteří jsou vystaveni krizovým situacím. Což je zkrátka jiný přístup, než využívá většina novodobých autorů ze západu produkující mainstreamové záležitosti.


Kniha jako taková je rozdělena do dvou částí (přesně tak, jak původně kniha vyšla ve dvou svazcích). Ta první se primárně zaměřuje na popis života v osadě a samotnou výpravu k transportní lodi za zásobami. Druhá vypravuje o tom, jak na planetu dorazí další lidé - vědci - a jak se obyvatelé osady snaží s těmito lidmi spojit, aby se dostali pryč z této nehostinné planety.

Přiznám se, že v první polovině jsem mírně tápal. Zvyknout si na styl Bulyčova, jako i dalších východních autorů, je vždy záležitost pár desítek stran. Pokud se do knihy nedostanete, bude to škoda. Má totiž své kouzlo, i přes ten suchý rozjezd, během dalších stran se totiž rozběhne a vy se začnete dozvídat víc a víc informací o tom, jak dlouho tu obyvatelé osady už zhruba jsou, co mají v plánu, jak toho chtějí dosáhnout a podobně. Je trochu škoda, že jsou to většinou kusé informace, stroze podané, ale na druhou stranu si tak ponechává jistý kus záhadnosti.


Druhá polovina pro mě byla rozhodně snesitelnější. Jakmile se na scéně objeví vědecká výprava ze Země, za níž se snaží mladí vyslanci dostat, kniha dostává ten správný rytmus. Je o mnoho živější a pro mnoho čtenářů jistě stravitelnější, neboť se zde již tolik nerozebírají různé filozofické myšlenky. Kniha jako celek je rozhodně hodna pozornosti všem čtenářům, kteří by si rádi přečetli nějakou vyspělejší sci-fi literaturu, jež nabízí i zajímavý přesah. Staňte se tedy i vy na chvíli obyvatelem Osady.

◀ Hodnocení: 100 % ▶

Za poskytnutí knihy k recenzi děkuji překladateli Konstantinu Šindelářovi.

V případě, že Vás kniha zaujala, neváhejte se podívat na stránky nakladatelství Triton.

[Recenze] | Luděk Wellart - Tessyra

Tessyra je malá tenká kniha, u které by se mohlo zdát, že snadno zapadne. Nemá však šanci už díky zvláštní chromové obálce a anotaci, jež slibuje bláznivou jízdu. Číst steampunk, postapo a sci-fi v jednom? Pro některé experimentátory, jako jsem já, je povinnost knihu přečíst. Jen proto, abychom si potvrdili, že to je opravdu velká bláznivina.

První náznaky, že nejde o zcela obyčejnou knihu, přichází z anotace nebo také tiráže. Již od začátku je vidět, že autor a tým lidí, kteří se na knize podíleli, si její tvorbu rozhodně užívali, a svůj entuziasmus se rozhodli předat dál. Už jen kvůli tomu nadšení pro věc jsem si chtěl Tessyru přečíst. Zároveň za to může poskytnutá ukázka, kteroužto jsem prolétl a uznal, že Tessyra bude sice patřit do škatulky těch "prapodivných a šílených knih", avšak zároveň i těch "prapodivných a šílených knih, jež se mi zvláštním způsobem líbily".¨


A nemýlil jsem se, alespoň ne v takové míře. Dostal jsem téměř to, co jsem si myslel, že dostanu. Přesto se v knize objevují věci, které mě buďto překvapily, nebo zamrzely. Nejprve pojďme na ty, jež příjemně překvapily. Oficiální ukázka, kterou nové nakladatelství Magdalem dává k dispozici, je vlastně celý Akt I.. Netušil jsem, kolik je aktů celkem, nakonec jsem zjistil, že tři. Jednotlivé akty se vždy zaměřují na konkrétní postavu v příběhu. První na Fellona, týpka, jež hodně připomíná kovboje ze spaghetti westernu jen s tím rozdílem, že jeho tělesné funkce oproti normálnímu člověku jsou lepší o stovky procent. Druhý popisuje Möbiuse Kaina, technika se svojí vlastní dílnou, který dává týpky jako Fellona dohromady, pomáhá jim upgradovat jejich firmware, měnit součástky a podobné normální věci. A třetí akt představuje Lianu Slater. Ženu, která měla být mrtvá a která teď touží po pomstě.

Což o to, tři akty, tři hlavní postavy. A přitom v každém aktu vždy hrají všichni výše jmenovaní. Co mě ale překvapilo nejvíce je, že akty na sebe v pravém slova smyslu nenavazují. Jedná se totiž o tři jednotlivé časové linie hlavních hrdinů, které se pouze v jednom okamžiku spojí a ke konci třetího aktu nastupuje dějová linka společná pro všechny tři postavy. Ze začátku se mi to zdálo... docela dost chaotické, ale pak jsem si nepřestával říkat, jak moc úžasné to je, zvlášť s přihlédnutím na celkovou povahu knihy.


Největším překvapením však je skutečnost, kolik pop-kulturních odkazů, narážek a gagů ve skutečnosti je. Také spoustu geekovin a technických termínů, z nichž mnohé moc neříkaly ani mně, ale stejně jsem nějakým způsobem věděl, o čem autor píše. Mohla za to už jen ta přítomnost všech slovních spojení jako třeba "femtosekundový rentgenový lejzr", které působí dojmem, že Luděk Wellart ví, o čem píše (o čemž tedy nepochybuji). Všechny ty vtipné záležitosti navíc podtrhuje chování a dialogy postav. Jedna věc je, co píše autor z pohledu vypravěče, druhá zase to, co všechno postavy činí či říkají. A stejně jako Luděk Wellart chytře a vtipně dává dohromady popisné pasáže, tak i promluvy hlavních hrdinů jsou v některých případech velmi trefné a úsměvné. V tomto případě za mě vede postava německého meteorologa Karloffa, který baví svojí senilitou, roztřeštěností a používáním německých slovíček.


Ano, v Tessyře se najde spousta chyb a chybiček. Prvním mínusem je celková nevyváženost, která je typickým příznakem prvotiny. Věřím, že si Luděk Wellart příště pohlídá, kdy je potřeba více akce, aby člověka nenudil, nebo kdy naopak zvolnit. Zejména zvolnit, neboť chvílemi jsem se v příběhu mezi veškerými odkazy, narážkami a vtípky topil i já. Vím, v čem tkví úmysl Tessyry a že šílenosti, jež obsahuje, jsou zkrátka její pravou podstatou, bez ní by to nebyla ta správná Tessyra. Jenže občas je nutné trochu přitáhnout otěže a brát ohled i na čtenáře. Jestliže si tedy troufáte experimentovat a máte chuť rozečíst něco trochu jiného, směle se vrhněte na Tessyru.

◀ Hodnocení: 60 % ▶

V případě, že Vás Tessyra zaujala, neváhejte navštívit stránky nakladatelství Magdalem a podívat se na bližší informace.

[Recenze] | Petra Slováková - Démon z East Endu

Od doby, kdy jsem k Démonovi z East Endu načítal audioukázku, uběhlo už docela hodně času. Až nyní se tedy dostávám k sepsání svého názoru na tuto knihu. Vězte dvě věci - Démona z East Endu musíte mít rozhodně v poličce pro svoji luxusní obálku a zároveň si jej musíte přečíst už jen proto abyste věděli, že není steampunk jako steampunk.

První část cyklu Ve službách královny nás zavádí do období viktoriánské Anglie, jež zažívá průmyslovou revoluci. Sourozenci Liliana a Viktor Kelbyovi pracují jako tajní agenti, kteří plní královniny rozkazy. Udržují v Londýně pořádek a starají se o to, aby jméno Anglie zůstalo neposkvrněno. Čekalo by se, že s jejich schopnostmi to nebude zas tak těžké, ale když mají vyřešit případ mizejících dětí, mají i oni značné problémy.


Když vás kniha chytne už během čtení první kapitoly, je to znak dobré knihy. Což Démon z East Endu bezpochyby je. Již při čtení audioukázky jsem měl velkou chuť pokračovat v načítání dál (s mou vervou by z toho vznikla rovnou celá audiokniha). První kapitola je temná, akční a neskutečně lehce navodí tu správnou atmosféru ponurého Londýna, špinavých a zapadlých uliček, kde se skrývají hrdlořezové. A mezi tím vším se skví dva agenti - vlkodlačice Liliana a její bratr Viktor, který se pyšní mechanickou rukou. Docela zajímavá dvojice, která je plná protikladů. Liliana je akční člověk, jenž se do některých věcí vrhá až bezhlavě, Viktor naopak desetkrát měří a poté jednou udeří. A osobní strážce královny Michael je zejména elegantní a v mnoha věcech pohotový. Tudíž to vypadá na skutečně vyvážený vyšetřovací tým.

To zasazení do alternativního Londýna mě hodně přitahovalo. Kdokoliv píše knihu z období viktoriánská Anglie, má u mě plus. Další plus dostává, pokud má steampunkové prvky. Mix klasického londýnského prostředí s přidanými implementacemi (parostroje, nadpřirozené bytosti, mechanická udělátka, která mohou být ve spojení s lidským organismem) je asi to, co bude čtenáře nejvíce uchvacovat. Díky této přidané hodnotě se navíc nabízí prostor pro prohloubení atmosféry a věrohodnějšího podání například některých lidských vlastností (třeba když téměř celá smetánka opovrhuje Viktorem kvůli tomu, že jeho celé tělo není z masa a kostí).

Když už píšu o těch přidaných elementech... Chcete číst steampunk? Čtěte Démona z East Endu. Chcete na každé stránce vzducholodě, parolodě a další parověci? Tak to máte smůlu, neboť Petra Slováková svoji knihu velice vkusně doplňuje steampunkovými prvky. Zrovna tam, kde se nejvíc hodí, mají svůj smysl. Buďto podtrhují atmosféru, nebo utvářejí nějakou akci, nemají tedy pouze okrasnou funkci. Což si na knize - co se týče toho označení steampunku - cením asi nejvíc a autorku chválím.

Navíc mě nepřestává udivovat jedna věc. Démon z East Endu je brán jako steampunk, ale při čtení jsem měl pocit, že nebýt steampunkově laděného prostředí, tak čtu nefalšovanou detektivku. Která by však jako detektivka rozhodně uspěla, což je velmi úsměvná skutečnost. Všechny věci okolo jsou tedy jakýmsi zlatým hávem, který knihu uvádí ještě v lepším světle. Ať už tedy Démona z East Endu berete jako steampunk, detektivku, nebo nejlépe jako mix obojího, je to proklatě záživné čtení. Ty dva až tři roky autorčiny práce na knize je opravdu znát.


Jediné, co mi na knize vadilo - a je to jen subjektivní pocit -, byly romantické scény mezi Lilianou a Michaelem, které mi k celkovému konceptu a pojmutí příběhu neladily. Nevím, čím přesně, ale zprvu jsem si na ně dost horko těžko zvykal. Po nějaké chvíli už mi ani nepřišlo, že by bylo něco špatně, ale ze začátku mi romantické chvíle přišly jako pěst na oko. Na druhou stranu, právě i viktoriánská Anglie není jen o ponuré atmosféře, ale skrývá v sobě i kus romantismu.

Kdo tedy váhá s četbou, nechť již dál neotálí a začne. Démon z East Endu je kvalitní kousek, do kterého se ponoříte a budete společně s Lilianou, Viktorem a Michaelem hledat způsob, jak démona porazit.

◀ Hodnocení: 90 % ▶

V případě, že Vás Démon z East Endu zaujal, neváhejte navštívit stránky nakladatelství Brokilon a podívat se na bližší informace.

Will Hill - Department 19: Vzpoura

Druhý díl série Department 19 také přináší příběh o upírech, kteří chtějí ovládnout svět. Tedy spíše jen o jednom - Drákulovi. A o organizaci, která tu je o do toho, aby ho zastavila. Druhý díl je o několik desítek stránek delší než jeho předchůdce. A také kupodivu lepší.

Je to dvanáct týdnů, co se odehrály události na Lindifarne a Jamie, Larissa a Kate - ústřední trojice příběhu - se z nich stále vzpamatovávají. Zejména Jamie, který během této akce přišel o svého rádce Frankensteina, jenž mladíka zachránil před vlkodlakem. Chlapec tak sice zničil Alexandra Dumitresca, ale zároveň se musí vyrovnat se ztrátou přítele. Záhy také zjišťuje, že Drákula žije. Je slabý, ale žije a nabírá sílu k tomu, aby vyhladil lidi z povrchu zemského. Oddělení 19 má tak devadesát dní na to, aby Drákulu našlo a zneškodnilo. Po těchto devadesáti dnech už nebude nikomu pomoci.

Může být druhý díl lepší než ten první? Obvykle to tak nebývá, ale Department 19 je výjimka (potvrzující pravidlo) a musím uznat, že Vzpoura je opravdu lepší než první díl. Will Hill jakoby se otřepal, sebral jistotu a dupl na pedál. Hlavně proto je tedy druhý Department 19 vyspělejší a kvalitativně na výši. Svým způsobem je také celistvější, ucelenější.

Zdánlivě se to zdá jako prapodivná směs - upíři, Frankenstein, vědecké výzkumy, speciální oddělení pro boj s upíry, technické vymoženosti, romantika. Ale funguje to - stejně jako v prvním díle, tady však o něco víc. Po chvíli si to ani všechno neuvědomujete, jen čtete a hltáte stránku za stránkou, pohlceni příběhem. Přesně tak se to stalo mně. A nebýt toho, že jsem musel vystoupit z prostředku hromadné dopravy, četl bych s radostí dál.

Autora musím pochválit za to, že dokáže dost dobře napsat akční pasáže. U některých je velmi dobré pozorovat, jak prostoduše a přitom zajímavě vystavěné jsou. Prostoduchost Will Hill vyvažuje gore prvky. Utrhnout člověku hlavu až krev v proudu stříká okolo není problém. Díky těmto naturalistickým až přímo sadistickým popisům není kniha určena pro žádné třasořitky.

Stejně jako první díl, i tento má docela dost slabých míst. Prvním mínusem je délka, která v některých místech příběhu škodí - Will Hill Vzpouru natáhl víc, než bylo nutné, ale není to zas tak velký problém, jak by se mohlo zdát. Největší slabinou autora a potažmo celé knihy jsou dialogy. I přes skutečnost, že jsou hlavní hrdinové puberťáci, mezi sebou mluví jako děcka v šesté třídě. Jejich činy vůbec neodpovídají tomu, co říkají. To, co vypustí z pusy, je mnohdy nelogické a neodpovídající situaci, což knihu shazuje nejvíc.